IV. ÚS 427/04
IV.ÚS 427/04 ze dne 17. 1. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 427/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. ledna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. P., zastoupené JUDr. Ing. J. T., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2004, č. j. 32 Odo 450/2004 - 82, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2003, č. j. 14 Co 633/2003 - 50, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. 5. 2003, č. j. 7 C 44/2003 - 27,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny její základní práva a svobody garantované čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše citovaným rozsudkem soudu nalézacího byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala proti žalovanému zaplacení částky 556 888,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 1. 9. 2001 do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud nalézací shledal, že žalovaný neporušil žádnou povinnost vyplývající mu ze závazkového vztahu založeného smlouvou o zprostředkování, a proto nebyla dána ani jeho odpovědnost za náhradu škody, kterou požadovala stěžovatelka.

Odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud II. stupně uvedl, že považuje skutkové i právní závěry soudu I. stupně za správné a dále se vyjádřil k námitkám stěžovatelky uplatněným v jejím odvolání.

Dovolání stěžovatelky bylo výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto, neboť nebylo shledáno přípustným dle § 236 odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatelka ve svém podání uvádí, že odůvodnění rozsudků soudů I. a II. stupně je zcela nepřesvědčivé, neboť se soudy vůbec nezabývaly projevem vůle a praxí, která se mezi smluvními stranami vyvinula. Namítá dále, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s předloženými důkazy, v jejich postupu lze spatřovat svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Rozhodnutí soudu dovolacího je dle stěžovatelky nepřezkoumatelné a odporuje ústavnímu pořádku ČR. Stěžovatelka má za to, že v záhlaví citovanými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem, navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Pokud stěžovatelka tvrdí, že výše citovanými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shledal toto její tvrzení neopodstatněným.

Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelčiny námitky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním argumentace, která zazněla již v řízení před obecnými soudy, a jíž se tyto zabývaly. Samu okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelčiným tvrzením, však v žádném případě nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.

Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy zakotvující právo na spravedlivé soudní řízení. Ústavní soud zjistil, že soud nalézací vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, jak bylo detailně uvedeno v odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud pak řádně odůvodnil své rozhodnutí a vypořádal se s námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání. Stejně tak nelze přisvědčit dalším stěžovatelčiným námitkám ohledně absence odůvodnění v rozhodnutí soudu dovolacího, neboť ten zcela jasně (i když stručně) zhodnotil předchozí rozhodnutí ve věci jako správné a v souladu s hmotným právem, tedy tímto vyloučil dovolací důvod dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněný stěžovatelkou.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovatelčině tvrzení o porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelkou namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než stěžovatelčin návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2005

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.