IV. ÚS 4232/16
IV.ÚS 4232/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ve Valdicích, zastoupeného JUDr. Václavem humem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, č. j. 5 Tdo 749/2015-350, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2014, č. j. 4 To 69/2013-16412, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2013, č. j. 30 T 7/2011-15149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1, 38 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě.

Krajský soud v Ostravě uznal stěžovatele jako člena organizované zločinecké skupiny společně s dalšími obviněnými vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve spolupachatelství podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku za použití § 23 trestního zákoníku, odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí finanční hotovosti ve výši 1 435 800 Kč a uložil mu peněžitý trest ve výměře 20 000 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky na dobu deseti let.

K odvolání stěžovatele i státního zástupce zrušil Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem výrok o trestu; stěžovatele při nezměněném výroku o vině odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí finanční hotovosti ve výši 1 435 800 Kč a uložil mu trest zákazu výkonu zaměstnání či podnikatelské činnosti spočívající v obchodování s vybranými výrobky na dobu deseti let. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně namítá rozdíl mezi popisem skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně - teprve v odvolání tak mohl uplatnit své námitky a bylo věcí odvolacího soudu, aby se jimi důkladně zabýval, což se však nestalo. Soudy podle stěžovatele neprokázaly "zrealizované ceny" a nevyvrátily správnost vypočtené daně z přidané hodnoty, která byla stanovena pouze na základě pomůcek, nebyl vysvětlen mechanismus krácení DPH a zisk z nedovolené cenové výhody na trhu. Dovolací soud se pak k uvedeným námitkám nevyjádřil, stěžovatel má proto pochybnost o účinné soudní ochraně a rozhodnutí považuje ze libovůli soudu - k tomu odkazuje na judikaturu, například ve věci sp. zn. III. ÚS 532/01, sp. zn. IV. ÚS 219/03 či sp. zn. II. ÚS 226/06, jakož i Evropského soudu pro lidská práva (například TĂNSE ca Moldávie). Zásah měl rovněž spočívat podle stěžovatele v tom, že soudy trestní řízení nepřerušily a k jeho návrhu nepředložily předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU.

Dále stěžovatel namítá, že v jeho věci bylo porušeno právo na zákonného soudce a nebyl dodržen princip presumpce neviny. Stejný senát Vrchního soudu v Olomouci totiž rozhodoval o jeho vazbě (stížnostní soud) i opravném prostředku (odvolací soud) a podle stěžovatele tak byl soud o jeho vině přesvědčen dlouhodobě.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani oprávněn do jejich rozhodování zasahovat - uvedená maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], což se ovšem nestalo.

V projednávané věci týkající se sedmi odsouzených byly Ústavnímu soudu opakovaně předloženy námitky ohledně průběhu řízení i výsledných rozhodnutí, která byla mimo stěžovatele napadena dalšími třemi osobami (ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3818/16, II. ÚS 4211/16 a sp. zn. IV. ÚS 4218/16). Stížnost ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 4211/16 byla dne 15. 2. 2017 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

S námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se stěžovatel již dříve obrátil na obecné soudy, které se s nimi vypořádaly - podle něj ovšem nedostatečně. Podle Ústavního soudu se však soudy důkladně zabývaly předcházejícími fázemi trestního řízení, rozhodnutími o nařízení prohlídek, vazbě, lhůtami k prostudování spisu i námitkami předestřenými v průběhu řízení před soudem. Nalézací soud se věnoval zachování totožnosti skutku z usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby, přičemž i při vědomí existence námitek stěžovatele popsal v rozsudku skutek způsobem zachovávajícím jeho totožnost (str. 22 a 23) a dostatečně se vypořádal i s požadavkem na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU (str. 27 a násl.). Namítá-li stěžovatel nedostatečně zjištěný skutkový stav, pak Ústavní soud ani toto jeho přesvědčení nesdílí. Soud srozumitelně vysvětlil jednání obviněných a dostatečně odůvodnil, proč v něm spatřuje naplnění skutkové podstaty trestného činu. Za této situace Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 či v čl. 40 Listiny neshledal.

Odvolací soud se zabýval správností a odůvodněností závěrů nalézacího soudu ve světle námitek odvolatelů (stěžovatele). Úkolem odvolacího soudu přitom není zopakování závěrů soudu nalézacího, odkaz na ně je dostačující. Pokud tedy odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně a na odvolání reaguje konstatováním této shody, nelze považovat rozhodnutí za nedostatečné, prokazující libovůli a porušení práva na účinnou soudní ochranou skrze řádný opravný prostředek. Rozhodnutím odvolacího soudu tak nebylo porušeno právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy či čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Stěžovatel dále dovozuje porušení práva na zákonného soudce z faktu, že vrchní soud rozhodoval ve stejném senátu o stížnosti i odvolání stěžovatele, přičemž za jistých okolností, které však v projednávaném případě nenastaly, by existovala zákonná výluka tohoto souběhu přezkumů (§ 30 odst. 2 trestního řádu). Vyloučením této konstrukce se Nejvyšší soud zabýval dostatečně a Ústavní soud v jeho závěrech ani v samotném postupu Vrchního soudu v Olomouci neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny či porušení principu presumpce neviny.

Ústavní soud uzavírá, že se obecné soudy jeho věcí i námitkami dostatečně zabývaly, srozumitelně vysvětlily, proč a jak na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.