IV. ÚS 423/04
IV.ÚS 423/04 ze dne 3. 8. 2005

N 150/38 SbNU 201
Rozhodování o pokračování vazby v neveřejném zasedání

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové - ze dne 3. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 423/04 ve věci ústavní stížnosti L. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2004 č. j. 1 To 757/2004-11, kterým byla zamítnuta stížnost proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2004 č. j. 1 To 757/2004-11 se zrušuje.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě a také žádá, aby Ústavní soud, než tak učiní, posoudil, zda je napadené rozhodnutí v souladu s požadavkem uvedeným v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s čl. 10 Ústavy České republiky, upravujícím otázku aplikační přednosti mezinárodních smluv před ustanoveními tzv. běžných zákonů.

Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaných písemností Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, zjistil Ústavní soud následující.

Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 8. 2004 č. j. 2 KZv 55/2004-53 byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), c) trestního řádu; současně bylo ve výroku rozhodnutí konstatováno, že důvod vazby dle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu pominul. Stěžovatel je stíhán pro skutek kvalifikovaný jednak jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona a jednak jako tentýž trestný čin podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona, oba nedokonané, ve stádiu přípravy dle ustanovení § 7 odst. 1 trestního zákona, a ve spolupachatelství s dalšími čtyřmi obviněnými; v prvém případě zamýšlená škoda dosahovala výše 23 692 095 Kč, v druhém případě 17 608 987,27 Kč. V odůvodnění se uvádí, že stěžovatel byl již opakovaně trestán pro majetkovou trestnou činnost a byl i ve výkonu trestu odnětí svobody; skutek, pro který je stíhán, spáchal v době podmíněného odsouzení. V jednání stěžovatele, pro které je trestně stíhán, nelze přehlédnout zřetelný majetkový aspekt, jakož i skutečnost, že finanční profit se snažil získat opakovanou, po delší dobu trvající protiprávní činností, ve které pokračoval i přes vědomí prověřování protiprávního jednání ostatních spoluobviněných orgány Policie České republiky.

Stížnost, prostřednictvím které stěžovatel napadl toto rozhodnutí, Krajský soud v Ostravě zamítl usnesením ze dne 20. 9. 2004 č. j. 1 To 757/2004-11. V odůvodnění uvedl, že státní zástupce nepochybil, neboť stěžovatel je ohrožen vysokým trestem, kdy lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody nikoliv při dolní hranici trestní sazby, jejíž rozpětí činí 5 až 12 let, protože trestná činnost měla být páchána po delší dobu a plánovitě. Důvod vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu je též dán, protože stěžovatel jeví sklon k páchání majetkové trestné činnosti, zejména způsob, jakým se měl trestné činnosti dopouštět, nasvědčuje promyšlenosti a současně rozhodnosti dokončit to, nač se připravoval. K námitkám stěžovatele, že při rozhodování o ponechání ve vazbě měl být vyslechnut, ve kterých odkazoval na nález Ústavního soudu, krajský soud konstatoval, že nedošlo ke změně ustanovení § 72 odst. 3 trestního řádu, podle něhož je o žádosti obviněného o propuštění z vazby rozhodováno v neveřejném zasedání; mimoto nález Ústavního soudu je rozhodnutím v konkrétní věci, nikoliv s obecnou platností, a proto jej nelze vztahovat na přezkoumávanou věc.

Stěžovatel se neztotožňuje s názorem soudu, že nález je rozhodnutím v konkrétním případě, a zdůrazňuje, že jeho právo být osobně slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlivého řízení. Dle mínění stěžovatele soud rozhodoval pouze na základě spisového materiálu a své rozhodnutí odůvodnil toliko obecně a bez vyhodnocení všech souvislostí. Neumožnil tak stěžovateli se vždy vyjádřit k obsahu spisu a k důkazům, a znemožnil tak stěžovateli uplatnit všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv. Dále se soud dostatečně nevypořádal s osobou spoluobviněného Ing. J. J., o němž se pouze zmínil, že byl již z vazby propuštěn.

Krajský soud v Ostravě, ač vyzván Ústavním soudem, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel se odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41), v němž Ústavní soud judikoval, že rozhodování o pokračování vazby v neveřejném zasedání je sice v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, avšak koliduje s čl. 5 odst. 4 Úmluvy, který je vykládán tak, že požaduje, aby v řízení o přezkumu oprávněnosti vazby byla dotčená osoba osobně slyšena. Ústavní soud k tomu dodal, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Hlavní myšlenky pak Ústavní soud rozvinul v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.), jímž zrušil ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu, podle něhož jsou jiné osoby (tj. osoby odlišné od členů senátu a zapisovatele) z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny, a v jehož výroku dále uvedl, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Ústavní soud se především opřel o bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. Sancher-Reisse proti Švýcarsku, Kampanis proti Řecku, Nikolovová proti Bulharsku a další, publikováno na www.echr.coe.int), která v případě osoby zbavené svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy vyžaduje konání slyšení, které představuje jeden z prvků kontradiktornosti řízení. Obviněný má právo být slyšen jako procesní strana, kterémužto právu v hlavním líčení odpovídá zejména právo vyjádřit ke každému jednotlivému důkazu a právo na závěrečnou řeč a poslední slovo, a to nejen při rozhodování o vzetí do vazby, ale i při rozhodování o ponechání ve vazbě. Pouhé zjištění názoru obviněného či důkaz výslechem obviněného nedostačuje. Neveřejné zasedání, v němž senát rozhoduje o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě, proto nesplňuje žádnou ze zásad, jak vyplývají z čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Význam práva na slyšení, coby prvku veřejnosti při rozhodování soudu, vystupuje do popředí právě v řízení trestním, kde je obviněný oproti policejnímu orgánu a státnímu zastupitelství svými možnostmi a prostředky ve fakticky horším postavení. Skutečnost, že soud rozhoduje o zákonnosti trvání vazby ex offo, stejně jako skutečnost, že u rozhodování soudu není přítomna ani jedna ze stran a ryze formálně je tedy zachována rovnost stran před soudem, nemohou na uvedeném deficitu současné právní úpravy nic změnit.

Krajský soud Ostravě rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce v době, která předcházela vydání výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, a proto mu nelze klást za vinu, že jej ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil. Co je však nutno soudu vytknout, je ignorace nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02, o nějž se stěžovatel argumentačně ve stížnosti opíral a jehož náležitá aplikace mohla zajistit již v řízení před stížnostním soudem vydání ústavně konformního rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti vyjadřuje zásadní nesouhlas se stanoviskem Krajského soudu v Ostravě, že nález Ústavního soudu je rozhodnutím v konkrétní věci bez obecného dosahu, a že proto jej nelze vztahovat na stěžovatelovu záležitost. Nálezy Ústavního soudu jsou obecně závazné jak pro orgány veřejné moci, tak pro jednotlivce. Je nezbytné, aby všichni tito při interpretaci a aplikaci respektovali právní názor Ústavním soudem vyjádřený. Pokud by totiž orgány činné v trestním řízení nereflektovaly ústavněprávní výklad dané problematiky vyložené v obecně přístupných nálezech Ústavního soudu, porušily by tím, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného ústavního soudnictví majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování rozhodovací praxe v oblasti ústavně zaručených kautel, maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 54). Ústavní soud si je vědom, že v důsledku zrušení ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu a vyslovením interpretativního výroku o nutnosti slyšení obviněného musí obecné soudy do doby, než bude přijata ústavně souladná právní úprava, dotvořit jednoduché právo tak, aby své postupy upravily způsobem, ve kterém se plně odrazí výrok citovaného nálezu, jakož i nosné důvody vyjádřené v jeho odůvodnění.

Jelikož Ústavní soud shledal, že bylo porušeno stěžovatelovo právo zakotvené ustanovením čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a to právo být slyšen před rozhodnutím o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o trvání vazby, napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.