IV. ÚS 4220/16
IV.ÚS 4220/16 ze dne 18. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Roberta Hynka - insolvenčního správce, společnosti acpetrol s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702, zastoupeného Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 3 Afs 284/2015-25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015 č. j. 3 Af 45/2014-41, proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 15. 7. 2014 č. j. 31353-2/2014-900000-304.3 a proti rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 30. 4. 2014 č. j. 32839-5/2014-510000-32.2, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro hlavní město Prahu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 23. 12. 2016, doplněné podáními ze dne 2. 1. a 3. 5. 2017, se Mgr. Robert Hynek, insolvenční správce společnosti acpetrol s. r. o. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími (z nichž rozsudek ze dne 19. 10. 2016 č. j. 3 Afs 284/2015-25 v upraveném petitu nesprávně označil jako rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky) byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí, vydaná ve věci vrácení přeplatku na spotřební dani, zrušil.

Ze shromážděných podkladů je dále zřejmé, že číslo jednací napadeného rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 30. 4. 2014 správně zní "č. j. 32839-5/20014-510000-32.2", a nikoliv "č. j. 32839-2/20014-510000-32.2", jak bylo nesprávně uvedeno v napadeném rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 15. 7. 2014, resp. v odůvodnění napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016 a Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 30. 4. 2014 rozhodnutím č. j. 32839-5/2014-510000-32.2 Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "celní úřad) zamítl žádost žalobce o vrácení přeplatku na spotřební dani z minerálních olejů ze dne 26. 2. 2014. Podle žalobce přeplatek činil částku 10 136 288 Kč, a měl vzniknout vyměřením daňové povinnosti z minerálních olejů za zdaňovací období červen 2011 a červenec 2011 údajně nicotnými platebními výměry.

Dne 15. 7. 2014 rozhodnutím č. j. 31353-2/2014-900000-304.3 Generální ředitelství cel (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 30. 4. 2014 č. j. 32839-5/2014-510000-32.2 zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.

Dne 9. 12. 2015 rozsudkem č. j. 3 Af 45/2014-41 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2014 č. j. 31353-2/2014-900000-304.3 zamítl (výrok I). Správní soud konstatoval, že žalobce v žalobě neuvedl žádné námitky týkající se přímo řízení o vrácení přeplatku, ale všechny námitky se týkají řízení o platebních výměrech, které však z rámce možného soudního přezkumu vybočují a proti nimž žalobce nepodal odvolání. Námitky uplatněné v žalobě se týkají jiného správního řízení než je řízení v nyní projednávané věci (týkající se vrácení přeplatku), a proto se jimi nyní soud zabývat nemůže. Žalobce veškeré jím vznesené námitky měl a mohl uplatnit v opravných prostředcích směřujících přímo proti rozhodnutím, proti nimž svými námitkami brojí. Dotčené platební výměry je tudíž třeba stále považovat za platné, a tudíž trvá důvod, pro který byla žádost o vrácení přeplatku za spotřební daň zamítnuta.

Dne 19. 10. 2016 rozsudkem č. j. 3 Afs 284/2015-25 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 3 Af 45/2014-41 zamítl (výrok I). Kasační soud konstatoval, že stěžovatelem zastávaný výklad směřuje k absurdní představě, že již subjektivní zhodnocení rozhodnutí jako nicotného by jej opravňovalo daný správní akt bez dalšího ignorovat, neboť by z jeho pohledu neexistoval, a uzavřel, že při absenci prohlášení nicotnosti předmětných platebních výměrů žalovaný i správní soud správně vycházely z myšlenky, že platební výměry zakládají právní účinky, neboť důvody pro jejich vydání trvají.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval s právním posouzením jeho věci správním soudem, který dle jeho názoru "postupoval v rozporu se zásadou zákonnosti, když nechtěl přihlížet k nicotnosti platebních výměrů s odkazem na neexistující presumpci správnosti nicotných rozhodnutí" a nevypořádal se s námitkami uvedenými v odvolání. Stěžovatel zásadně nesouhlasil ani s právními závěry kasačního soudu.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel tvrdil nezákonnost platebních výměrů a rozhodnutí daňových orgánů, zejména však porušení požadavků spravedlivého procesu správním soudem a kasačním soudem, které dle jeho názoru nesprávně posoudily námitku nicotnosti platebních výměrů, jimiž mu byla vyměřena spotřební daň, v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou ústavní stížnosti je tudíž nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho daňové věci daňovými orgány, a následně i správním soudem a kasačním soudem, zejména s jejich závěrem, že veškeré jím vznesené námitky měl a mohl uplatnit v opravných prostředcích směřujících přímo proti platebním výměrům, což neučinil.

Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.

Ke stěžovatelově polemice s právními závěry kasačního soudu i správního soudu ohledně právní relevance předmětných platebních výměrů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při celkovém posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány a nejeví jakékoliv známky svévole.

Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí kasačního soudu a správního soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.