IV. ÚS 419/04
IV.ÚS 419/04 ze dne 26. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 419/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. J. B., proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, č.j. 5C 1639/98-162, ze dne 14. 2. 2002, a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 172/2002, ze dne 19. 4. 2004, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými uvedené soudy částečně vyhověly návrhu Pozemkového fondu ČR (žalobci) na zaplacení dlužného nájemného s příslušenstvím stěžovatelem (žalovaným). Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje svůj nesouhlas s výkladem ustanovení § 580 o.z. o započtení obecnými soudy a vyslovuje přesvědčení, že při správné interpretaci uvedeného ustanovení by obecné soudy nutně žalobu Pozemkového fondu zamítly. V nesprávném výkladu předmětného právního ustanovení spatřuje stěžovatel poškození jeho práva na spravedlivý proces.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 5C 1639/98, Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel byl k žalobě Pozemkového fondu ČR rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, č.j. 5C 1639/98-162, ze dne 14. 2. 2002 zavázán zaplatit na základě smlouvy o nájmu nemovitosti k zemědělskému využití žalobci nájemné 92.553,16 Kč s příslušenstvím. Ke stěžovatelem podanému odvolání se Krajský soud v Brně jako soud odvolací v rozsudku sp. zn. 17 Co 172/2002, ze dne 19. 4. 2004 zcela ztotožnil s právními závěry prvoinstančního soudu a rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku o zaplacení nájemného, přičemž přiznal úspěšnému žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení a změnil výši nákladů řízení před soudem I. stupně, jež je žalobce povinen zaplatit stěžovateli.

Stěžovatel podal proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém vyslovil své přesvědčení, že oba obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení § 580 o.z. o započtení vzájemných pohledávek. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, v odůvodnění odmítavého usnesení, sp. zn. 28 Cdo 1771/2004, ze dne 23. 9. 2004, konstatoval, že dovolatel nenastolil otázku, která by měla určující význam pro rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, neboť ze skutkového stavu zjištěného prvoinstančním soudem vyplývá, že ohledně dovolatelem v jeho prospěch tvrzené další pohledávky k započtení dovolatel ani neprokázal, že by měl takovou splatnou pohledávku za žalobcem. Dovolatel přitom v odvolání uplatnil pouze odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem prvního stupně. Za takto zjištěného skutkového stavu, jak zdůraznil Nejvyšší soud, dovolatelem nastolená právní otázka posouzení započtení podle § 580 o. z. nemůže být relevantní pro rozhodnutí o této věci. V návaznosti na uvedenou argumentaci, když Nejvyšší soud skutkový stav zjištěný prvoinstančním soudem shledal neprokazujícím dovolatelem tvrzenou splatnou pohledávku a dovolatel prvoinstanční rozhodnutí napadl pouze pro nesprávné právní posouzení [§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.], nemohla být otázka výkladu § 580 o.z. relevantní pro právní posouzení dané věci a tedy ani otázkou zásadního právního významu, kterou jako důvod podání dovolání, uvedený v § 237 odst. 3, připouští občanský soudní řád, a na něhož v podaném dovolání dovolatel odkázal. S ohledem na uvedené odůvodnění, ve kterém se Nejvyšší soud vyslovil jednoznačným způsobem k otázkám vztahujícím se k dovoláním napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, proto Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a odmítl ho podle § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o.s.ř.

Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí soudů I. a II. stupně. Tato skutečnost je zřejmá i z obsahu plné moci udělené jeho zástupci, především však ze samotného petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán.

Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace, bylo stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem ČR odmítnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o.s.ř., přičemž se Nejvyšší soud zabýval, jak je patrno z odůvodnění uvedeného rozhodnutí, i námitkami uváděnými stěžovatelem v ústavní stížnosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání však stěžovatel nenapadl, přestože to byl právě Nejvyšší soud, který se jako poslední v soustavě obecných soudů k jeho námitkám vyjádřil.

Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svou ustálenou judikaturu (viz např. usnesení IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, s. 331, a nepublikovaná usnesení IV. ÚS 370/05, III. ÚS 215/05 a III. ÚS 79/05), z níž vyplývá, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z přezkumu Ústavním soudem bylo vyloučeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, protože pak by toto zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by bezpochyby odporovalo principu právní jistoty.

Rozhodnutím o dovolání bylo sice stěžovatelem podané dovolání odmítnuto, ale Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatele uváděnými v ústavní stížnosti a vyjádřil k nim své stanovisko. Ačkoliv tedy Nejvyšší soud v daném případě nerozhodl meritorně rozsudkem, jde z hlediska přezkumné činnosti Ústavního soudu o situaci srovnatelnou, a Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci proto nejsou naplněny podmínky nezbytné pro projednání ústavní stížnosti. Posledním opravným prostředkem stěžovatele bylo dovolání, kdy rozhodnutí o něm - usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1771/2004, stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadl.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2005

Michaela Židlická soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.