IV. ÚS 4165/16
IV.ÚS 4165/16 ze dne 25. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Františka Bláhy, zastoupeného Mgr. Jiřím Hronem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4 - Nusle proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 č. j. 30 Cdo 2037/2016-666, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015 č. j. 18 Co 212/2015-537 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. ledna 2015 č. j. 17 C 52/2012-461, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení a za účasti Jaroslava Oborného, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2016 a doplněné po výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 13. 4. 2017, stěžovatel (v dřívějším řízení a dále rovněž "žalovaný") napadá v záhlaví označená soudní rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Došlo prý také k porušení zásady rovnosti účastníků řízení.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 17 C 52/2012 občanskoprávní spor mezi žalobcem Jaroslavem Oborným (dále jen "žalobce") proti žalovanému Františku Bláhovi. Žalobce se domáhal toho, aby soud nahradil projev vůle žalovaného, a aby uložil žalovanému jako prodávajícímu povinnost uzavřít s žalobcem jako kupujícím kupní smlouvu, jejíž předmětem je stavba domu ev. č. X na pozemku parc. č. X1 v obci Praha, kat. území Veleslavín, zapsaná v katastru nemovitostí na LV č. X2 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha. Kupní cena byla v žalobě stanovena na částku jeden milion Kč. Vlastníkem stavby domu se žalovaný stal v roce 1977 na základě darovací smlouvy, v níž byla nemovitost evidována jako "nouzový domek č. X3" a zapsána byla do katastru nemovitostí v záznamovém řízení v dubnu roku 2012.

Nalézací soud rozsudkem ze dne 22. ledna 2015 č. j. 17 C 52/2012-461 žalobě v meritu věci vyhověl.

Nalézací soud v rozsudku konstatoval, že jde o občanskoprávní spor založený smlouvou o smlouvě budoucí, uzavřenou mezi účastníky sporu v roce 2009. Dále konstatoval, že oba účastníci tohoto řízení jsou občany České republiky, žalovaný je navíc občanem Italské republiky, na jejímž území má své faktické bydliště, na území České republiky se nezdržuje. Na smluvní vztah mezi účastníky řízení dopadá Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ze dne 19. 6. 1980 (tzv. Římská úmluva), uveřejněná pod č. 64/2006 Sbírky mezinárodních smluv. Pravomoc ve věci rozhodujícího soudu je dána i v případě bydliště žalovaného na území Italské republiky, neboť ve smyslu čl. 22 odst. 1 věty první nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti, uznávání a výkonu smluvních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále rovněž "nařízení Brusel I"), se v případě sporu o věcná práva k nemovitosti zakládá pravomoc soudu té smluvní strany, na jejímž území se nemovitosti nacházejí. Nalézací soud závěrem zdůraznil, že neshledal důvodnými námitky žalovaného ohledně absolutní, resp. relativní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí ani tvrzení, že žalovaný od smlouvy odstoupil, a že došlo (v mezidobí) k podstatným změnám okolností, pro které nebyl povinen kupní smlouvu uzavřít.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. července 2015 č. j. 18 Co 212/2015-537 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Novou skutečností, předestřenou odvolacímu soudu až u odvolacího jednání, bylo zpochybnění mezinárodní příslušnosti procesního soudu žalovaným; podle tvrzení žalovaného by věc měla být řešena a rozhodována (podle nařízení Brusel I, článku 2, bodu 1) příslušným soudem v místě bydliště žalovaného (v Itálii), neboť ve věci nejde o vztah k nemovitosti.

Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně o aplikaci českého práva na projednávanou věc, a to v souladu s projevem vůle účastníků řízení. Uvedl však, že mezinárodní příslušnost českého soudu není založena článkem 22 odstavce 1 tehdy účinného nařízení Brusel I, ale článkem 24, neboť předmětem žaloby není vlastnické právo k nemovitosti, ale pouhý obligační vztah vážící se k předmětné nemovitosti. Protože žalovaný ve svém prvním úkonu vůči soudu nenamítl jeho mezinárodní nepříslušnost a řízení se dobrovolně aktivně účastnil, přičemž námitku mezinárodní nepříslušnosti vznesl až v odvolacím řízení, byla ve smyslu čl. 24 nařízení Brusel I založena mezinárodní příslušnost soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí v předmětné věci. Nad rámec dosavadního řízení se odvolací soud podrobně zabýval otázkou platnosti plné moci připojené k výzvě k uzavření kupní smlouvy, přičemž konstatoval, že originál plné moci nemusel být žalovanému zaslán.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. října 2016 č. j. 30 Cdo 2037/2016-666 dovolání žalovaného odmítl podle ust. § 243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť dovolatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., ale napadl neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav věci, který však v dovolacím řízení nelze revidovat.

III.

Hlavní námitkou, uplatněnou v ústavní stížnosti, je stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy nesprávně interpretovaly právní předpisy o určení mezinárodní příslušnosti soudu (nařízení Brusel I). Tím prý došlo k nesprávnému určení příslušnosti českých soudů, zejména Obvodního soudu pro Prahu 6.

Nalézací soud podle názoru stěžovatele měl vzít v úvahu obsah prvního vyjádření žalovaného k podané žalobě, v němž soudu sdělil (a doložil), že trvale žije v Itálii, a toto sdělení měl soud považovat za námitku nedostatku příslušnosti českého soudu. Uvedené pochybení prý nenapravil ani Městský soud v Praze, který dospěl k závěru o založení mezinárodní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 na základě článku 24 nařízení Brusel I, protože žalovaný nepříslušnost soudu namítal až v rámci řízení před odvolacím soudem.

Stěžovatel dále namítá, že při rozhodování obecných soudů nebyla zohledněna jeho tíživá ekonomická situace a nedobrý zdravotní stav, který mu brání v osobní účasti na soudním řízení; stěžovatel prý o těchto skutečnostech opakovaně informoval nalézací soud.

Stěžovatel se domnívá, že nalézací soud měl postupovat podle ustanovení § 5 o. s. ř. a poskytnout žalovanému poučení o jeho procesních právech a povinnostech ve fázi řízení, kdy žalovaný ještě nebyl zastoupen soudem ustanoveným opatrovníkem - advokátem a nebylo mu tedy nic známo o možnosti namítnout nepříslušnost českých soudů v předmětné věci. V této skutečnosti spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce a porušení rovnosti účastníků řízení.

Obecné soudy se údajně nedostatečným způsobem vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele, přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí je údajně zjevné, že jde o tzv. opomenuté důkazy.

Soudy se prý nedostatečně vypořádaly s argumenty žalovaného ohledně "nemožnosti plnění" (nerespektovaly tedy absolutní neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí); tato "nemožnost plnění" měla vyplývat z toho, že žalovaný nebyl v té době řádně zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí.

Obecné soudy prý měly vzít v úvahu i údajnou relativní neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí a to pro omyl na straně žalovaného, který v době jejího podpisu nevěděl, že předmětná nemovitost má daleko větší tržní hodnotu, než byla dohodnutá kupní cena; naopak tento podstatný rozdíl tržní hodnoty musel prý být znám žalobci jako realitnímu makléři. Smlouva o smlouvě budoucí byla prý uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek a v tísni, která byla údajně způsobena účelovou liknavostí žalobce při vyhotovení této smlouvy v době krátkého pobytu žalovaného v České republice. Oběma soudům stěžovatel dále vytýká, že při svém rozhodování nevzaly v úvahu nesplnění povinnosti žalobce, vyplývající z předmětné smlouvy, zajistit "legalizaci nemovitosti" jejím zápisem do katastru nemovitostí.

Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že podaný mimořádný opravný prostředek odmítal jako nepřípustný a nezabýval se meritem projednávané věci, i když podle jeho názoru byly předpoklady přípustnosti dovolání splněny.
IV.

Dříve, než Ústavní soud může přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž v projednávané věci shledal, že ústavní stížnost tyto podmínky splňuje.

Po zvážení námitek stěžovatele však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že mu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví. Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení, předcházejícím podání ústavní stížnosti, došlo k porušení základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty a námitky, kterými se již zabývaly a vypořádaly obecné soudy v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí. Pokračováním v polemice se závěry nalézacího, odvolacího a zčásti též dovolacího soudu projevuje stěžovatel nesouhlas se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry těchto soudů. Taková polemika sama o sobě však nestačí k dovození protiústavnosti napadených rozhodnutí.

Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelovými námitkami se již řádně vypořádaly obecné soudy, na jejich obsáhlé a pečlivé a logické odůvodnění lze nyní odkázat.

Stěžovatelovou námitkou, že na projednávanou věc lze aplikovat závěry Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů, což stěžovatel dovozuje z údajně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, se nelze v tomto řízení o ústavní stížnosti zabývat, neboť stěžovatel konkrétně neuvádí, jaké důkazy obecné soudy neprovedly nebo bez řádného odůvodnění odmítly provést.

Jediný - pouze zdánlivý - podstatný rozdíl mezi dovoláním a ústavní stížností (navíc s možnými procesními důsledky v podobě nepřípustnosti takové námitky v řízení před Ústavním soudem) představuje stěžovatelova námitka, že nalézací soud stěžovatele nepoučil ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. o možnosti namítat mezinárodní nepříslušnost českých soudů s ohledem na nařízení Brusel I. V dovolání stěžovatel namítal, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu "spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a o. s. ř.)", přičemž nesprávné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení o. s. ř. charakterizoval tak, že "odvolací soud neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav, v důsledku čehož došlo následně k nesprávnému právnímu posouzení věci...". Z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a nezmínil námitku údajně nesprávného výkladu právních předpisů pro určení mezinárodní příslušnosti soudu (nařízení Brusel I), na jehož základě údajně došlo k nesprávnému rozhodnutí o příslušnosti procesního soudu; přitom, podle tvrzení stěžovatele v projednávané ústavní stížnosti, mělo jít o zcela "zásadní pochybení soudů obou stupňů".

Ústavní soud je nucen konstatovat, že nevznesení námitky ohledně nepoučení o možnosti namítat mezinárodní nepříslušnost českých soudů v dovolání, a její předložení až v rámci ústavní stížnosti, je nepřípustné, protože odporuje principu subsidiarity ústavní stížnosti.

Nad rámec ústavněprávní argumentace Ústavní soud obiter dictum dodává:

Stěžovatel ve svém podání v řízení před soudem prvního stupně uvedl adresu bydliště v Itálii. Z takového sdělení nelze dovodit jiný úmysl účastníka řízení, než úmysl doložit správnost jím tvrzených údajů o bydlišti v Itálii. Pokud měl stěžovatel skutečně v úmyslu namítat nepříslušnost českých soudů v předmětné věci, neměl vyčkávat až do odvolacího řízení, kdy již taková námitka žádnou relevanci nemá [vzhledem k tehdy platnému článku 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I)]. Příslušnost nalézacího soudu podle čl. 24 nařízení Brusel I je ve smyslu platné judikatury založena již tím, že se stěžovatel aktivně účastnil jednání, aniž by (nejpozději současně s vyjádřením k příslušné žalobě) vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti procesního soudu. Přitom platí, že pravidlo formulované v čl. 24 větě první nařízení Brusel I se použije vždy, nejde-li o některou z výjimek uvedených ve druhé větě téhož článku (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 5. 2010 ve věci C-111/09 Michal Bilas, body 21 až 26). Bydliště žalovaného přitom není rozhodné (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 7. 2000, ve věci C-412/98 Group Josi, bod 44).

Ve smyslu řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 29 Cdo 452/2014) samo zjištění, že žalovaný má bydliště na území jiného členského státu, nevylučuje, že příslušnost českého procesního soudu může být založena postupem podle čl. 24 nařízení Brusel I, pokud účastník řízení má bydliště též na území České republiky.

Ústavní soud z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.