IV. ÚS 413/10
IV.ÚS 413/10 ze dne 22. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti Výroba účelové mechanizace Zlín, akciová společnost, se sídlem Louky 304, 764 32 Zlín, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem, AK se sídlem Kamlerova 795, 251 01 Říčany u Prahy, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009 čj. 3 Cmo 359/2009-124 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Stěžovatelka podrobně zrekapitulovala průběh a výsledky řízení, ve kterém byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 749 480,- Kč a vyhověno vzájemnému návrhu žalované obchodní společnosti MOKATE Czech, s. r. o., Praha. Uvedla, že poté, co jí bylo uloženo zaplatit žalované 1 000 000,- Kč s příslušenstvím, svoji povinnost splnila. Nejvyšší soud však v dovolacím řízení rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Poskytnuté plnění stěžovatelka považovala za bezdůvodné obohacení žalované a požadovala je zpět, za tím účelem podala návrh na rozšíření původní žaloby. Krajský soud v Brně však o návrhu nerozhodoval a jeho podání dokonce zpochybňoval, a proto stěžovatelka z důvodu procesní opatrnosti a zabránění případnému marnému uplynutí promlčecích lhůt podala samostatnou, tzv. paralelní, žalobu k Městskému soudu v Praze (vedenou pod sp. zn. 14 Cm 82/2009). Zároveň navrhla, aby soud přerušil řízení do doby, než o připuštění změny žaloby rozhodne Krajský soud v Brně (v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 1/2008). Jejímu návrhu Městský soud v Praze vyhověl a řízení přerušil. Poté, co Krajský soud v Brně připustil změnu původní žaloby, vzala stěžovatelka žalobní návrh podaný k Městskému soudu v Praze zpět a Městský soud v Praze řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná obchodní společnost se však do náhradově nákladového výroku odvolala a Vrchní soud v Praze jí ústavní stížností napadeným usnesením částečně vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení ve výši 35 980,- Kč.

S rozhodnutím Vrchního soudu v Praze stěžovatelka nesouhlasila a poukázala na to, že podání paralelní žaloby bylo reakcí na nespravedlivý postup Krajského soudu v Brně, přičemž učinila vše, aby zabránila vynakládání zbytečných nákladů. Rozhodnutí o přiznání nákladů řízení žalované stěžovatelka označila za formalistické, neboť od počátku zahájení řízení bylo zřejmé, že až Krajský soud v Brně rozhodne o navržené změně žaloby, nastane v řízení u Městského soudu v Praze překážka litispendence. Stěžovatelka upozornila, že pokud by se chovala pasivně, Městský soud v Praze by zastavil řízení sám a přisouzené náhrady nákladů řízení by podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. nepřesáhly částku 15 000,- Kč.

Z příloh připojených k ústavní stížnosti, zejména z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009 čj. 14 Cm 82/2009-111 a ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, vyplynulo, že Městský soud v Praze zastavil řízení podle ustanovení § 96 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze změnil usnesení soudu I. stupně tak, že je potvrdil jen v rozsahu nákladů odvolacího řízení ohledně odvolání proti usnesení o přerušení řízení ze dne 9. 6. 2009, jinak je změnil tak, že stěžovatelku zavázal povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 35 980,- Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 800,- Kč. V odůvodnění napadeného usnesení Vrchní soud v Praze konstatoval, že o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., přičemž důvodem zpětvzetí žaloby nebylo chování žalované.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, sp. zn. IV.ÚS 10/98, sp. zn. I.ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV.ÚS 303/02, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).

Ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. aplikované Vrchním soudem v Praze řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení je i toto ustanovení vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Toto ustanovení (podobně jako jiné) tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotněprávní důvody jejich jednání. Ústavní soud nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález sp. zn. II.ÚS 549/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 381, (384)]. V projednávaném případě je zcela zjevné, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo v reakci na chování žalované, a proto, pokud Vrchní soud v Praze posoudil důvod zastavení řízení výlučně z procesního hlediska, nelze jeho postup označil za ústavně nekonformní ve smyslu kautel čl. 36 odst. 1 Listiny. Při aplikaci citovaného ustanovení totiž nejsou důvody, které stěžovatelku vedly k podání paralelní žaloby a jejímu následnému zpětvzetí, relevantní.

Pokud stěžovatelka naznačila, že soud mohl přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jež při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, Ústavní soud připomíná, že aplikace citovaného ustanovení zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti jimi posuzovaného případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.