IV. ÚS 4099/16
IV.ÚS 4099/16 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Úřadu práce České republiky, Dobrovského 1278/25, Praha 7, zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 5. 8. 2013 č. j. KUOK 69743/2013, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2015 č. j. 22 A 117/2013-72 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 3 As 263/2015-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel současně požaduje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správního orgánu a následně i soudů, které při odůvodnění svých rozhodnutí postupovaly příliš formalisticky a neposkytly tak ochranu stěžovatelovým právům a oprávněným zájmům.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Magistrát města Olomouc vydal na základě žádosti stěžovatele dne 20. 3. 2013 rozhodnutí o umístění stavby Úřad práce Olomouc - Tabulový vrch II. K odvolání osoby zúčastněné na řízení Krajský úřad Olomouckého kraje změnil rozhodnutí prvostupňového orgánu tak, že žádost zamítl, a to pro rozpor s vyhláškou Statutárního města Olomouc č. 7/2006, kterou se vyhlašuje závazná část územního plánu sídelního útvaru Olomouc, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "územní plán města Olomouc"). Rozhodnutí o odvolání napadl stěžovatel správní žalobou, ve které namítal, že jeho záměr je v souladu s územním plánem města Olomouc, a to s odkazem na evidovanou územní studii k předmětné lokalitě. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl žalobu stěžovatele a Nejvyšší správní soud posléze zamítl kasační stížnost.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti. Zaměřil se přitom zejména na posouzení aktivní legitimace stěžovatele, který je správním úřadem s celostátní působností zřízeným zákonem č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky, k podání ústavní stížnosti.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu se podává, že jestliže stát (prostřednictvím státního orgánu) v právních vztazích nevystupuje ve "vrchnostenské" pozici nositele veřejné moci, ale jako subjekt právního vztahu (jako "pouhá" právnická osoba, byť veřejného práva), v němž má rovnoprávné postavení s ostatními subjekty, může být nositelem (některých) základních práv a svobod. Může tak tvrdit a osvědčovat porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu přičítat jako každé jiné právnické osobě, a napadat rozhodnutí orgánu veřejné moci ústavní stížností. K tomu podrobněji srov. plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15, kde je judikatura Ústavního soudu shrnuta a problematika zevrubněji rozebrána (body 44. an odůvodnění). Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě Úřad práce České republiky nevystupoval jako orgán veřejné moci, ale jako účastník řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí, a proto je oprávněn podat ústavní stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry odvolacího správního orgánu a následně obou správních soudů. Sporná otázka, o kterou v posuzované věci jde, spočívá v posouzení souladu stěžovatelem navrhovaného záměru výstavby administrativně správního objektu krajské pobočky Úřadu práce a jeho školicího střediska s územním plánem města Olomouc. Záměr stěžovatele měl být umístěn ve funkční ploše BO bydlení městské všeobecné. Odvolací správní orgán, jakož i správní soudy proto správně vycházely z regulativů, které stanoví územní plán města Olomouc pro tyto funkční plochy. Podle územního plánu města Olomouc patří mezi přípustné záměry pro tento typ funkčních ploch mj. zařízení veřejné správy a administrativy, ale pouze za podmínek, že jde o zařízení, která jsou svým významem a velikostí úměrná kapacitě a potřebám daného území, která svým významem a velikostí není účelné vymezit samostatnou funkční plochou.

Ústavní soud považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. V této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a povaze evidované územní studie při posuzování stěžovatelova záměru. Správní soudy přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky stěžovatele, které však stěžovatel opětovně vznáší v ústavní stížnosti.

Ústavní soud považuje námitku stěžovatele, že odvolací správní orgán, jakož i oba obecné soudy posoudily předloženou věc v rozporu se stavebním zákonem a územním plánem, za nedůvodnou. V napadených rozhodnutích vyšly z relevantních ustanovení stavebního zákona, z nichž vyplývá závaznost územního plánu pro rozhodovací činnost v územním řízení. Nebylo-li možné navrhovanou stavbu považovat za záměr odpovídající územním plánem stanovenému využití předmětné plochy (pozemku), nepovolení tohoto záměru zcela odpovídá zákonným požadavkům.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnického práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny platí, že k jeho případnému dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, může dojít jen tehdy, bylo-li shledáno porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. V daném případě se tak však nestalo.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.