IV. ÚS 408/04
IV.ÚS 408/04 ze dne 1. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 408/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. M. V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2004, čj. 32 Odo 32/2004-115, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, čj. 3 Cmo 113/2002-93, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4, zastoupené JUDr. J. R., jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2004 se J. M. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2004, čj. 32 Odo 32/2004-115, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, čj. 3 Cmo 113/2002-93. Dále navrhl, aby mu bylo proti České republice přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vzhledem k délce a komplikovanosti řízení.

Stěžovatel podniká jako fyzická osoba a provozuje nestátní zdravotnické zařízení Středisko dopravní zdravotní služby Ch., registrované podle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Hlavním předmětem jeho činnosti je poskytování dopravní zdravotní služby. Dne 30. 3. 2000 požádal Okresní pojišťovnu Havlíčkův Brod, která je organizační složkou Všeobecné zdravotní pojišťovny, o uzavření smlouvy o poskytování a úhradě dopravní zdravotnické služby. Ta však s odkazem na výsledek dříve provedeného výběrového řízení podle § 46 a násl. zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, odmítla smlouvu uzavřít. Stěžovatel je toho názoru, že odmítnutí bylo nezákonné, neboť poukaz na citované ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění je neúplný, protože paralelně bylo nutno aplikovat zákon o ochraně hospodářské soutěže.

Stěžovatel byl přesvědčen, že Všeobecná zdravotní pojišťovna (dále jen "VZP") svým jednáním zneužila dominantní postavení na trhu, a proto se žalobou podanou proti VZP ke Krajskému soudu v Hradci Králové dne 19. 5. 2000 domáhal vydání rozsudku, kterým by jí mj. bylo uloženo zdržet se zneužívání svého postavení, odstranit závadný stav uzavřením smlouvy se stěžovatelem a poskytnout přiměřené zadostiučinění. Krajský soud rozsudkem ze dne 7. 3. 2002, čj. 33 Cm 161/2000-71, žalobě v podstatné části vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna uzavřít se žalobcem do 15 dnů od právní moci rozsudku příslušnou smlouvu. K odvolání VZP Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2003, čj. 3 Cmo 113/2002-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatele zamítl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, čj. 32 Odo 32/2004-115, když dospěl k závěru, že právní názor, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je správný a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn.

Stěžovatel namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu, neboť obecné soudy neaplikovaly řádným způsobem tzv. jednoduché právo. Rozhodnutí obecných soudů porušila též právo svobodně užívat majetek k podnikání dle čl. 11 Listiny a právo účastnit se hospodářské soutěže dle čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť mu neposkytla ochranu před rušivým zásahem VZP, ale naopak tento zásah legitimizovala.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel popsal skutkové okolnosti případu a dosavadní průběh řízení. Uvedl, že v dovolání k Nejvyššímu soudu odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, protože se zaměřil pouze na otázku, zda VZP dostála svým povinnostem dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a zcela opomněl řešit otázku, zda VZP dostála i povinnostem uloženým jinými právními předpisy, zejména zákonem o ochraně hospodářské soutěže. Dovolací soud se však s touto argumentací neztotožnil a jeho "nápadně krátké" odůvodnění se "ani v náznaku" nevypořádalo s argumentačně obsáhlým podáním stěžovatele. Stěžovatel v polemice s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu tvrdil, že tyto soudy pochybily při výkladu jednoduchého práva, které vyložily čistě formalisticky, aniž by hodnotily jeho účel, smysl a vzájemné vztahy mezi právními předpisy. Z toho pak stěžovatel vyvozuje porušení práva na život v demokratickém právním státě zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), práva na dispozici se svým majetkem dle čl. 11 Listiny, práva na svobodné podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel vyjádřil názor, že právo vlastníka na dispozici se svým majetkem obsažené v čl. 11 Listiny bylo porušeno tím, že mu bylo znemožněno používat majetek k účelu zákonem předpokládanému. Namítl, že VZP jako dominantní subjekt na trhu jej nemůže svévolně omezovat v jeho rozhodnutí použít svůj majetek k danému předmětu podnikání. Článek 26 odst. 1 Listiny byl porušen tím, že mu bylo znemožněno vstoupit do ekonomického odvětví, které si zvolil, ačkoliv k takovému omezení neexistuje zákonný důvod. VZP však svého dominantního postavení zneužila tím, že jeho vstupu na trh zabránila, přičemž právo na podnikání může být omezeno pouze zákonem a takové omezení nesmí jít proti smyslu a účelu zákona tohoto práva samotného. Článek 36 odst. 1 Listiny byl porušen tím, že obecné soudy se nepokusily nalézt takovou interpretaci jednoduchého práva, která by umožnila ochránit v dostatečné míře jeho ústavně garantovaná práva. Do práva na život v demokratickém právním státě bylo pak zasaženo tím, že obecné soudy postupovaly zcela svévolně, neočekávaným způsobem, v rozporu s judikaturou a předpisy jednoduchého práva, aniž by svůj postup v této věci řádným způsobem odůvodnily.

V části II. odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podstatou celého sporu je otázka, zda VZP jako dominantní subjekt na trhu zdravotního pojištění je povinna uzavírat smlouvy o poskytování zdravotní péče se všemi srovnatelnými zdravotnickými zařízeními. V části III. vyjádřil svůj právní názor k otázce, jak by měl být v jeho věci aplikován zákon o ochraně hospodářské soutěže; v částech IV. až VII. tento pohled na věc z hlediska soutěžního práva dále konkretizoval, zejména pokud jde o dominantní postavení VZP na trhu a důsledky z toho vyplývající. Poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 1996, čj. 2 A 4/96, týkající se schopnosti VZP ovlivňovat soutěžní poměry vertikálně, tj. ve vztahu ke svým dodavatelům, a konstatoval, že míra dominance VZP na relevantním trhu je taková, že neuzavření smlouvy o poskytování zdravotní péče se stěžovatelem není pouze poškozením jeho ekonomické pozice, ale přímo ohrožuje jeho samotnou existenci na trhu a tedy i realizaci jeho práva na svobodné podnikání. V části VIII. stěžovatel poukázal na judikáty Evropského soudního dvora týkající se nežádoucího omezování trhu v oblasti poskytování ambulantní péče a doplňkových zdravotních služeb. V části IX. pak poukázal na rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž ze dne 25. 4. 1995, čj. S 70/94-220, jehož předmětem byl identický případ; dále uvedl, že rozhodnutí obecných soudů jsou zcela nepředvídatelná, neboť se zásadně odlišují od citovaného rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností dotčeného rozsudku. Vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatele a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na obsah spisu a odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedl, že skutečnosti, z nichž při svém rozhodování vycházel, a závěry z nich učiněné, jsou z odůvodnění rozsudku zřejmé. Závěrem uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

Všeobecná zdravotní pojišťovna, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhla ústavní stížnost, kterou považuje pro svou obsáhlost a "rozsah témat" za nejasnou, zamítnout. Uvedla, že se závěry obecných soudů vyslovenými v napadených rozsudcích se zcela ztotožňuje. Dále popsala své postavení, poslání a činnost při správě zákonného veřejného zdravotního pojištění. Podrobně se vyjádřila k otázce kontraktační povinnosti zdravotnických zařízení, a to i z pohledu zákonných pravidel hospodářské soutěže. Poukázala na usnesení Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 23/98 a judikaturu Soudního dvora EU ve věcech zdravotních pojišťoven. V závěru svého vyjádření uvedla, že stěžovatelem nastolené otázky mají zásadní právní význam, byť s právními názory stěžovatele nesouhlasí. Jedná se zejména o

* rámec veřejného pojištění a nároky zdravotnických zařízení na úhradu všech úkonů provedených na pojištěncích - právo VZP k uplatnění regulačních mechanizmů, * regulaci cen uplatňovanou VZP v oblasti zdravotní péče a zpochybňovanou smluvní volností, * existenci dominantního postavení VZP v důsledku nejvyššího počtu pojištěnců.

Uvedené otázky jsou v ústavní stížnosti již obsaženy a stanovisko Ústavního soudu k nim považuje i vedlejší účastník za podstatné pro právní jistotu subjektů působících v oblasti poskytování zdravotní péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění.

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve stanovisku, které si Ústavní soud od něho vyžádal, uvedl, že rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž z roku 1995, čj. S 70/94-220, na které stěžovatel poukázal ve své stížnosti, bylo v rozkladovém řízení zrušeno rozhodnutím ministra pro hospodářskou soutěž čj. R 6/95 a řízení bylo zastaveno, a poukázal na důvody jeho zrušení; dále uvedl, že ani případné dominantní postavení VZP na trhu by nemělo být důvodem pro kontraktační povinnost VZP ve vztahu ke všem zdravotnickým zařízením projevujícím zájem uzavřít smlouvu za předpokladu, že pravidla, podle kterých si bude své smluvní partnery vybírat, budou transparentní a nediskriminační.

Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 33 Cm 161/2000, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, s obsahem ústavní stížnosti a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Stěžovatel se především dovolává článku 36 odst. 1 Listiny, zajišťujícího spolu s dalšími články hlavy páté Listiny právo na soudní ochranu. Toto základní právo je zakotveno též v tzv. "civilní větvi" článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v rámci práva na spravedlivý proces a z tohoto pohledu bude Ústavní soud věc dále posuzovat. Relevantní ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zní:

"Článek 6 Právo na spravedlivý proces

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích ... "

Podstatou tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces je polemika s právními názory odvolacího a dovolacího soudu a tvrzení, že obecné soudy pochybily při výkladu a posuzování vzájemného vztahu § 46 a násl. zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 9, o zákazu zneužívání dominantního postavení, tehdy platného zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění zákona č. 495/1992 Sb., a že věc stěžovatele neposuzovaly současně z hlediska obou citovaných zákonů; naopak tyto zákony vyložily čistě formalisticky, aniž by hodnotily jejich účel, smysl a vzájemný poměr.

Ústavní soud konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy (resp. čl. 36 odst. 1 Listiny) konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy tzv. jednoduché právo interpretovaly způsobem, s nímž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel dále tvrdí, že Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně nezdůvodnil, o čemž údajně svědčí "nápadně krátké odůvodnění" jeho rozhodnutí, a že s jeho argumenty se řádně nevypořádal. Fakticky se tak stěžovatel domnívá, že Nejvyšší soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení nesplnil svoji zákonnou povinnost zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se však může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz např. rozhodnutí ESLP ve věcech Ruiz Torija a Hiro Balani proti Spanělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998 - rozsudek uveřejněný v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/1998). Požadavek odůvodňovat svá rozhodnutí však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatele se dovolací soud s jeho argumenty směřující k paralelní aplikaci zákona o ochraně hospodářské soutěže v odůvodnění svého rozsudku řádně vypořádal; zřetelně to vyplývá ze str. 3 rozsudku. V tomto směru tvrzení stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněné. Ústavní soud také připomíná, že jeho úkolem není sjednocovat či podávat výklad tzv. obyčejného práva, jak to požaduje VZP ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.

Ústavní soud dále nesdílí shora uvedené tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů jsou zcela nepředvídatelná, neboť se zásadně odlišují od rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž ze dne 25. 4. 1995, čj. S 70/94-220. Jak vyplývá z vyjádření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, citované rozhodnutí bylo v rozkladovém řízení zrušeno.

K argumentaci stěžovatele, že jeho právo na dispozici s majetkem dle čl. 11 Listiny bylo porušeno tím, že mu bylo znemožněno tento majetek (zřejmě dopravní prostředky) používat k účelu zákonem předpokládanému (patrně v souladu s jeho účelovým určením k přepravě osob v rámci sítě zdravotnických zařízení), Ústavní soud uvádí, že právo vlastníka nakládat se svým majetkem, ač v Listině výslovně neuvedeno, je nepochybně součástí práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 4 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, s omezeními vyplývajícími z čl. 11 odst. 3 Listiny. Jedná se tedy o právo ústavně chráněné. Ve svém tvrzení a argumentaci však stěžovatel vychází z mylné teze (ať ekonomické či právní), že obsahem základního práva na pokojné užívání určitého majetku - jedná-li se o majetek určený k podnikání - je současně i jakési "právo na poptávku" či na zákazníky, s vlastnictvím toho kterého výrobního prostředku spojené. Takové právo ústavně chráněno není a je otázkou, zda v rovině tzv. obyčejného práva právo určitého podnikatelského subjektu na odběr jím poskytovaného zboží či služeb jako "právo" vůbec existuje. O takovém právu v rovině tzv. obyčejného práva by bylo za současné právní úpravy teoreticky možné uvažovat v případě podnikatelů (odběratelů) v dominantním postavení ve smyslu § 10 zák.č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, zejména v případě tzv. odběratelské monopsonie, charakterizované existencí pouze jednoho subjektu na straně poptávky. Tržní prostředí charakterizované odběratelskou monopsonií je však spíše důvodem pro zásah státu, a to buď tvorbou náhradního soutěžního prostředí (transparentní a nediskriminační výběrové řízení) nebo státní regulací. Posouzení těchto okolností však není úkolem Ústavního soudu. I v této části ústavní stížnosti se tedy jedná o tvrzení zjevně neopodstatněné.

K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 26 odst. 1 Listiny zneužitím dominantního postavení ze strany VZP, čímž mu bylo znemožněno vstoupit na trh (do ekonomického odvětví, které si zvolil), ačkoliv k takovému omezení neexistoval zákonný důvod, se Ústavní soud zčásti vyjádřil již výše v souvislosti s tvrzením stěžovatele o porušení čl. 11 Listiny. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že právo zakotvené v čl. 26 odst. 1 Listiny není právem absolutním a tudíž může být omezeno zákonem stanovenými podmínkami a specifickými omezeními, jež sama ovšem nesmí překročit rámec daný článkem 4 Listiny, tedy že omezení určitého základního práva zákonem nesmí být diskriminační a vždy musí šetřit podstatu a smysl omezovaného práva či svobody. Fakticky si stěžovatel ovšem nestěžuje na případné diskriminační podmínky zákonného rámce systému veřejného zdravotního pojištění. Jeho námitky i v tomto případě směřují k právnímu posouzení jím tvrzeného zneužití dominantního postavení VZP obecnými soudy; s tímto tvrzení se však Ústavní soud již vyrovnal výše v souvislosti s námitkou týkající se porušení práva na spravedlivý proces.

K tvrzení stěžovatele o porušení práva na život v demokratickém právním státě zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky Ústavní soud uvádí, že citované ustanovení takové subjektivní veřejné základní právo nezakládá a tudíž se ho nelze dovolávat přímo.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud nemohl přiznat náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zák. o Ústavním soudu, nehledě na skutečnost, že odůvodnění ústavní stížnosti neobsahuje konkrétní skutečnosti umožňující učinit závěr, že se jedná o důvodný případ ve smyslu citovaného ustanovení.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2005

Michaela Židlická předsedkyně senátu

















K: Usnesení doručit do vl. rukou: 1) JUDr. Vašíček (2x), 2) NS ČR, 3) VS Praha, 4) JUDr. Radil (2x). Vyznačit v rejstříku. Vrátit spis KS Hradec Králové spolu s usnesením. Přílohy ponechat ve spise. Spis založit.

1. 12. 2005



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.