IV. ÚS 4062/16
IV.ÚS 4062/16 ze dne 23. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace České spořitelny a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem, sídlem Klimentská 46, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2013 č. j. 21 Cm 125/2006-432, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014 č. j. 5 Cmo 508/2013-468 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 23 Cdo 3206/2014-520, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

Stěžovatelka namítá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k řadě zásahů do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Dne 18. 5. 2006 byl Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vydán rozhodčí nález ve věci sporu stěžovatelky s Českou konsolidační agenturou, jejímž právním nástupcem se stala Česká republika - Ministerstvo financí ČR (dále jen "vedlejší účastník"). Stěžovatelka podala žalobu na zrušení tohoto rozhodčího nálezu, kterou městský soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2009 č. j. 21 Cm 125/2006-162 zamítl. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem vrchního soudu ze dne 13. 4. 2010 č. j. 5 Cmo 28/2010-213. Avšak Nejvyšší soud následně shledal dovolání stěžovatelky důvodným a rozsudkem ze dne 22. 1. 2013 č. j. 23 Cdo 3527/2010-324 rozhodnutí městského soudu i vrchního soudu zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.

Městský soud poté žalobu stěžovatelky opět zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Dospěl k závěru, že rozhodci neporušili ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Dále městský soud konstatoval, že rozhodci správně vyhodnotili otázku promlčení, a proto nezjistil, že by rozhodčí nález splňoval důvody pro zrušení ve smyslu ustanovení § 31 zákona č. 219/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Následně vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle názoru vrchního soudu je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že právní otázka vyřešená vrchním soudem je v souladu s jeho judikaturou. Dále uvedl, že stěžovatelka nevymezila další případy porušení poučovací povinnosti a pouze odkazuje na svá předchozí podání, což je v rozporu s ustanovením § 241a o. s. ř. Nejvyšší soud také v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že ze skutkového zjištění vrchního soudu vyplývá, že rozhodčí soud námitku promlčení materiálně posoudil, přičemž Nejvyšší soud je vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu a nemá pravomoc jej přezkoumávat.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nevzaly v potaz skutečnost, že rozhodčí soud dostatečně nepoučil strany při zjišťování jejich úmyslu pro potřeby výkladu sporného smluvního ustanovení ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). Stěžovatelka také uvádí, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s její argumentací. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud jejími argumenty vůbec nezabýval a nijak nevysvětlil, proč se podle jeho názoru vrchní soud neodchýlil od jeho judikatury - její argumentaci navzdory. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy mají povinnost svá rozhodnutí odůvodňovat, přičemž Nejvyšší soud tuto povinnost nesplnil. Navíc posoudil stěžovatelkou podané dovolání z pohledu jeho důvodnosti, tj. provedl jeho věcné posouzení, aniž by shledal jeho přípustnost, čímž stěžovatelce upřel možnost přezkumu rozsudku vrchního soudu ve smyslu ustanovení § 243 odst. 3 o. s. ř. druhá věta. Stěžovatelka uvádí, že žádný ze soudů nereagoval na judikaturu, kterou označila pro podporu svých argumentů a tvrzení, přičemž podle jejího názoru šlo o argumenty zásadní.

Dále stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod v tom, že rozhodčí soud nesplnil svou poučovací povinnost i v jiných záležitostech, než je uvedeno výše. Při hodnocení tohoto pochybení rozhodčího soudu postupoval Nejvyšší soud, dle názoru stěžovatelky, přepjatě formalisticky a vyložil ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. nepřiměřeně k její tíži. Stěžovatelka je však přesvědčena, že nepostupovala tak, jak jí vytýká Nejvyšší soud a nepoukazovala na svá předchozí podání, ale pouze ukázala, kde se v předešlých podáních nacházejí argumenty, které soudy prvního a druhého stupně nereflektovaly. Nejvyššímu soudu tak podle jejího mínění muselo být zcela jasné, jaké jsou její argumenty, a proto jeho závěr postrádá věcnou a zákonnou oporu. Stěžovatelka se domnívá, že již v řízení před městským soudem uvedla celou řadu porušení poučovací povinnosti rozhodcem, aniž by se tím kterýkoli soud zabýval. Je si vědoma toho, že se jednalo o výhrady stejného typu, ale nikoli výhrady zcela shodné. Stěžovatelka namítá, že postup obecných soudů při posuzování těchto argumentů byl v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz. V nyní projednávaném případě se mělo jednat o vady v procesním postupu, soudy však v tomto bodě nedospěly k žádnému závěru. Stěžovatelka tak tuto část uzavírá s tím, že jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., což je dostatečný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.

Vady, které zasahují do jejích základních práv a svobod, spatřuje stěžovatelka také v tom, že jí byla věcně upřena námitka promlčení, o jejíž vznesení se v rozhodčím řízení pokusila. Rozhodci ji totiž nepoučili, že by měla odstranit její případné vady. Nadto je toho názoru, že se rozhodci touto námitkou meritorně nezabývali, byť měli. Pozdější názory vrchního soudu o této námitce pak mají zcela postrádat oporu ve spisové dokumentaci.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Přes určení třech oblastí vad zasahujících do základních práv stěžovatelky, skládajících se z dílčích pochybení obecných soudů, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka především namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly se všemi jejími námitkami proti porušení poučovací povinnosti rozhodce ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že poučovací povinnost měla směřovat k interpretaci právního jednání, jiných otázek rozhodčího řízení, či k vadám vznesené námitky promlčení. Ústavní soud však po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nenabyl přesvědčení, že by se obecné soudy dopustily takových pochybení, která by zasáhla její základní práva a svobody.

Jak již Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441), rozhodce způsobem vedení řízení zajišťuje, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. Tomu odpovídá i soudní kontrola, která je předmětem ústavní stížnosti, a která se zaměřuje pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran, popř. zda rozhodčí nález sám netrpí vadami procedurálního rázu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3757/15 ze dne 13. 9. 2016). V projednávaném případě obecné soudy dostatečně zvážily argumenty stěžovatelky a nijak ji nezkrátily na jejích právech. Ústavní deficit konstatovaný v nálezu sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691) nesměřuje k nutnosti vyčerpávající reakce soudů na všechna tvrzení stěžovatelů. Jako součást práva na spravedlivý proces vnímá právo na adekvátní vypořádání se s argumenty účastníků řízení. Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal, že by soudy nepostupovaly adekvátně. Vzaly v úvahu celý průběh rozhodčího řízení, který je - jako komplex procesních postupů, práv a povinností - nezbytné vnímat v celku a nevytrhávat z něj pouze dílčí prvky a oddělovat je od kontextu celého řízení. To lze vnímat například v tom, jak se městský soud vypořádal s procesními vadami při posuzování vznesené námitky promlčení. V odůvodnění vzal v úvahu jednání stěžovatelky a posoudil jej způsobem, který nepředstavuje exces ze zásad férového soudního řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí s názorem obecných soudů a argumentuje v ústavní stížnosti, že v případě procesních vad v postupu rozhodčího soudu sice šlo o výhrady stejného typu, ale nikoli o shodné výhrady, nemůže se Ústavní soud k její argumentaci přiklonit.

Tento závěr lze vztáhnout i na postup Nejvyššího soudu. Jak Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471) jako orgán ochrany ústavnosti nemá pravomoc podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu či sjednocování soudní praxe. V projednávaném případě Ústavní soud nedospěl k závěru, že by postup Nejvyššího soudu mohl představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Pokud se stěžovatelka domnívá, že se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyjádřil i k argumentům vyjádřeným v dovolání nad rámec zákonem určeného přezkumu, a porušil tak ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., pak Ústavní soud její pohled nesdílí a shledává tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud neshledal, že byl naplněn srovnatelný skutkový stav, který poskytl základ pro shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3227/07. Stěžovatelce nebyla upřena plná možnost uplatnit svá práva absolutní absencí splnění poučovací povinnosti. Obecné soudy dostatečně jasně a srozumitelně, s přihlédnutím k poskytnutí co největší ochrany jejím základním právům a svobodám, vysvětlily, proč nepovažují postup rozhodčího soudu za nepředvídatelný a proč se domnívají, že nedošlo k zásahu do jejích procesních práv.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.