IV. ÚS 403/11
IV.ÚS 403/11 ze dne 6. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele J. H., právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Vargou, Davídkova 654/27, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. 31 T 101/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. 5 To 476/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 uznán vinným zločinem obecného ohrožení, jehož se dopustil tím, že před uzavřením zadních dveří autobusu vhodil do jeho zadní části zápalnou světelnou nálož, která byla příčinou požáru. Uvedeným jednáním ohrozil na životě minimálně jedenáct osob. Stěžovatel má za to, že mu nebyla v žádném případě prokázána vina nadevší pochybnost. O skutečnosti, že by pachatelem měl být právě stěžovatel, hovořili pouze dva svědci s tím, že ztotožnění stěžovatele a pachatele neproběhlo v mezích zákona a nelze proto tyto důkazy procesně použít. Stěžovatel poukazuje na to, že již soud prvního stupně poukázal na nezákonnost rekognice v přípravném řízení, neboť tomuto úkonu nebylo lze přiznat charakter neodkladnosti. Stěžovatel uvádí, že v protokolu o provedení rekognice nebylo vůbec uvedeno, že se jedná o neodkladný úkon a stejně tak v něm nebyly uvedeny skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno zjistit, jaké konkrétní skutečnosti vedly orgány činné v trestním řízení ke zjištění, že rekognice musí být provedena jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. V tomto konkrétním případě nic nebránilo policejnímu orgánu nejdříve zahájit trestní stíhání proti stěžovateli, když již v této fázi řízení měl policejní orgán k dispozici několik úředních záznamů, dle kterých se měl posuzovaného jednání dopustit právě stěžovatel a teprve následně přistoupit k provedení rekognice již za účasti obhájce stěžovatele. Stejně tak nelze připustit doplňování či zdůvodňování zvoleného postupu ex post. Z výše uvedených důvodů je rekognice svědkem K. nepoužitelná a nelze ji brát v úvahu, a to ani jako důkaz nepřímý. K uvedenému závěru dospěl též nalézací soud, který se spokojil s výpověďmi svědka K. a H. u hlavního líčení, kterých se soud dotázal, zda je obžalovaný oním pachatelem a tito jej "poznali". Tímto postupem však soud prvního stupně porušil ustanovení trestního řádu o znovupoznání pachatele, k čemuž dospěl též odvolací soud.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Dle náhledu Ústavního soudu je třeba dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že při dokazování, resp. při zajišťování některých důkazů, došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k několika procesním pochybením, nicméně tyto nejsou dle náhledu Ústavního soudu natolik zásadní, aby mohlo dojít ke zvrácení závěru o vině stěžovatele. Z ústavní stížnosti samotné je zřejmé, že se stěžovatel ve své argumentaci snažil vymezit především proti výpovědi svědka J. K. a B. H., přičemž ponechává stranou svědectví ostatních osob, zejména pak Š. N., F. S. a T. R., z jejich svědectví již nalézací soud dovodil nepřímo závěr a pachatelství stěžovatele. Ke shodným závěrům dospěl i odvolací soud na str. 5 a 6 svého usnesení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy při posuzování viny stěžovatele vyšly jak z důkazů přímých, jež se snaží stěžovatel ve svém návrhu zpochybnit, tak i důkazů nepřímých, které dle jejich mínění ve svém komplexním a vzájemně provázaném posouzení, daly obecným soudům dostatečný prostor pro vyslovení viny stěžovatele. Z uvedeného plyne, že byť lze mít o některých závěrech obecných soudů pochybnosti, provedené dokazování bylo založeno na takovém spektru důkazů, které jim umožnilo učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Za podstatnou zde považuje Ústavní soud tu skutečnost, že obecným soudům nevznikla po provedeném dokazování pochybnost o vině stěžovatele a nebyl tak dán prostor pro aplikování zásady in dubio pro reo. Dle náhledu Ústavního soudu tak obecné soudy své závěry o vině stěžovatele odůvodnily ústavně konformním způsobem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.