IV. ÚS 4021/13
IV.ÚS 4021/13 ze dne 15. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické ve věci stěžovatelky Lenky Červinkové a stěžovatele Andreje Pospíšila, právně zastoupených advokátem JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., Kuzina 169, Drnovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2013 sp. zn. 9 Cmo 294/2013 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 39 Cm 267/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 31. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Podstatou ústavní stížnosti je postup obecných soudů v řízení o osvobození od soudních poplatků (ve výši 31.320,- Kč za každého stěžovatele) za podané odvolání. Stěžovatelé shodně namítají, že trváním na splnění výše uvedené podmínky řízení je jim bráněno v přístupu ke spravedlnosti. Majetková situace obou stěžovatelů je taková, že jim nedovoluje využít opravného prostředku a tím se domoci spravedlnosti. Obecné soudy nezhodnotily zcela majetkovou situaci stěžovatelky, jejíž příjem činí 15.000,- Kč měsíčně, přičemž její měsíční náklady na bydlení dosahují částky 7.000,- Kč. Ze zbývající částky 8.000,- Kč musí stěžovatelka hradit výživu nejen svoji, ale též svých dvou nezletilých dětí. Pokud by byla stěžovatelka nucena uhradit soudní poplatek ve výše stanovené výši, muselo by to být zjevně na úkor zákonné povinnosti péče o nezletilé osoby. Vyměřený soudní poplatek se rovná cca čtyřem měsíčním částkám na zabezpečení tří osob.

V případě stěžovatele pak soudy vychází z jakési hypotetické konstrukce, která nenachází odraz v objektivní realitě. Stěžovatel vylíčil všechny své rozhodné majetkové poměry a v řízení nebylo zjištěno, že by disponoval dalšími úsporami, z nichž uhrazuje své životní náklady. Obecné soudy vyšly v jeho případě z hypotézy, podle níž stěžovatel zatajil soudu některé své příjmy, přičemž však neříká, o jaké příjmy se jedná. Pokud stěžovatel žádné příjmy nemá, nemůže je ani prokázat.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod, vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky přehodnocovat řízení, které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9).

V předmětném případě zaměřili stěžovatelé svoji právní argumentaci pouze vůči některým závěrům obecných soudů, přičemž s jinými závěry se nijak argumentačně nevypořádávají. Z odůvodnění vrchního soudu je zřejmé, že tento neuvěřil stěžovatelkou vykázané výši příjmů, a to byl také důvod, pro který nebylo ve věci přistoupeno k osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka se ani v ústavní stížnosti nijak nevypořádala se zjištěním, že je společnicí a statutárním orgánem ve společnosti RIDGE, s. r. o., resp. uvedla sice příjem ve výši 64.220,- Kč, nicméně nepředložila pravomocný platební výměr správce daně, který by umožnil toto její tvrzení verifikovat.

Z odůvodnění usnesení vrchního soudu vyplývá, že tento se majetkovou situací stěžovatele řádně zabýval, načež ji shledal nevěrohodně podanou. Z toho důvodu pak také nepřistoupil ke změně či kasaci usnesení soudu prvního stupně. Na závěru, podle něhož by výdajům v běžném měsíci měly odpovídat také příjmy nebo jiná složka majetku, nelze považovat nic nelogického. Pokud stěžovatel v prohlášení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech uvedl pouze své výdaje, není divu, že i odvolací soud považoval takové tvrzení za nevěrohodné.

Smyslem a účelem osvobození od soudního poplatku je zajištění přístupu k soudu těm subjektům, jejichž majetkové poměry by jim jinak nedovolovaly řádně hájit svá práva. Na druhou stranu nelze považovat za přepjatý požadavek na prokázání majetkových poměrů žadatelů o toto osvobození. Samotné podání žádosti o osvobození od soudního poplatku ještě neznamená, že bude účastníku vždy vyhověno. Je na obecných soudech, aby majetkovou situaci účastníků vždy řádně zhodnotily. Při své úvaze přitom nesmí postupovat slepě, ale tu kterou majetkovou situaci musí hodnotit v souvislostech, a to při zachování základních logických premis. Pokud v případě stěžovatelky vznikla oprávněná pochybnost o výši jejich příjmů, nelze považovat postup obecných soudů ve věci za protiústavní. Stejně tak i v případě stěžovatele, kdy pochopitelně není třeba, aby dokazoval neexistenci příjmů, na druhou stranu však, pokud nevykáže žádné příjmy, vzniká zcela legitimní otázka stran zajištění jeho základních životních potřeb. Tím je pak tvrzení o neexistenci příjmů nutně zpochybňováno.

Namítají-li stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2014

Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.