IV. ÚS 4016/16
IV.ÚS 4016/16 ze dne 15. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. Ch., právně zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 - Pankrác, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 3 Tdo 1457/2015-40, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2015 sp. zn. 6 To 3/2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2014 sp. zn. 10 T 5/2011, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 7. prosince 2016, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena zejména jeho ústavně zaručená práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2, 3 Listiny, právo být stíhán jen zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny, právo na uplatňování státní moci jen v mezích zákona podle čl. 2 odst. 2 Listiny a právo na zákonného soudce podle § 38 odst. 2 Listiny, stejně jako porušení čl. 1, čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 6 čl. a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Proti stěžovateli bylo u Městského soudu v Praze vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 10 T 5/2011. Rozsudkem (v pořadí již druhým) Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2014 sp. zn. 10 T 5/2011 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozenému ve výši 4.370.163,- Kč a ve zbytku nároku byla poškozená společnost odkázána na náhradu škody ve věcech občanskoprávních.

Tohoto jednání se ve stručnosti měl dopustit tím, že jako odpovědný zástupce společnosti Leasing Servis, s. r. o., uzavřel dne 4. února 2003 mandátní smlouvu, v níž se zavázal ke komplexní správě vymáhaných pohledávek od dlužníků společnosti Leasing České spořitelny, a. s., přičemž v návaznosti na tuto smlouvu udělil jednatelce své společnosti plné moci k jednání se soudním exekutorem Mgr. Pekárkem i přímo s dlužníky s tím, že vymožené finanční prostředky měly být poukazovány na určitý účet, který ovšem dne 16. března 2004 bez vědomí společnosti Leasing České spořitelny a. s. změnil a od 16. března 2004 přijímal vymožené částky přímo od dlužníků i od exekutora na tento účet společnosti Leasing Servis, s. r. o. Vymožené částky společnosti Leasing České spořitelny a. s. nevyplatil, ačkoliv věděl, že nemá oprávnění s nimi nakládat, použil je pro potřebu své společnosti i své vlastní osoby a společnosti Leasing České spořitelny a. s. tak způsobil škodu v celkové výši 5.370.163,- Kč.

Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a znovu rozsudkem ze dne 8. června 2015 sp. zn. 6 To 3/2015 rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Obviněnému byla dále uložena povinnost nahradit škodu poškozenému ve výši 4.370.163,- Kč a ve zbytku nároku byl poškozený odkázán do řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolací soud upravil a konkretizoval skutkovou větu výroku odsuzujícího rozsudku. Do skutkové věty odvolací soud doplnil, že obviněný vymožené částky společnosti Leasing České spořitelny a. s. nevyplatil, průběžně tyto svěřené prostředky, které měly být obratem poukazovány na účet společnosti Leasing České spořitelny a. s., vybíral z účtu i v hotovosti, a to i přede dnem 1. července 2006 až do úplného vyčerpání a ačkoliv věděl, že nemá oprávnění s nimi nakládat, použil je pro potřebu své společnosti i své vlastní osoby a společnosti Leasing České spořitelny a. s. tak způsobil škodu v celkové výši 5.370.163,- Kč. Společnost měla i další věřitele v řádu statisíců korun, stav účtu společnosti na konci roku byl v minusu 375.753,- Kč, v roce 2007 hospodařila ve ztrátě vyšší než 500.000,- Kč a v roce 2008 na ni byl vyhlášen konkurs.

Dovolání stěžovatele bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 3 Tdo 1457/2015-40.

III.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popisuje průběh trestního řízení a setrvává, stejně jako v předchozím trestním řízení, na tvrzení, že nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Dále k jednotlivým prvkům znaků trestného činu, konkrétně ke znakům objektivní stránky, namítá, že nedošlo k materializaci prostředků na účtu, tedy stěžovatel nemohl útočit na cizí věc; došlo prý k nesprávnému výkladu pojmu zadržení podle § 175 a násl. občanského zákoníku a přisvojení cizí věci; nebyla správně posouzena výše způsobené škody. Z hlediska znaků subjektivní stránky stěžovatel namítá, že nejednal úmyslně a soudy nedostatečně odůvodnily znaky subjektivní stránky v odůvodněních rozsudků. Stěžovatel má za to, že zde existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a závěry nalézacího a odvolacího soudu.

Stěžovatel dále namítá nesrovnalosti s přistoupením poškozeného k náhradě škody v rámci adhezního řízení a absenci řádného výroku odůvodnění výroku o náhradě škody v napadených rozhodnutích.

Zároveň stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a přiložené podklady zaslané stěžovatelem k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.

V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání, jakož i v předcházejícím řízení. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Obecné soudy se k námitce stěžovatele, že nedošlo k materializaci prostředků na účtu, tedy že stěžovatel nemohl útočit na cizí věc, jednoznačně vyjádřily, a prokázaly, že k materializaci prostředků na účtu došlo. Zde je možné odkázat na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2015 sp. zn. 10 T 5/2011 (str. 7) a na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2014 sp. zn. 6 To 3/2015 (str. 12-13), kde obecné soudy konkretizují, které důkazy prokazují, že byly z účtu přede dnem 1. července 2006 peněžní prostředky vybírány a používány ve prospěch společnosti stěžovatele.

K otázce nesprávného výkladu pojmu zadržení a přisvojení si cizí věci se již vyjádřil v předcházejícím řízení Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. září 2012 č. j. 3 Tdo 907/2012-42 na str. 15, kde uvedl, že funkce zadržení podle § 175 a násl. občanského zákoníku může plnit jen funkci zajišťovací, nikoliv uhrazovací. Na tento výklad pak navázal i Vrchní soud ve výše uvedeném rozhodnutí ze dne 8. června 2015, v němž hodnotil toto zadržení finančních prostředků jako nedovolené přisvojení si finančních prostředků, nikoliv jako výkon práva, a tedy ani svépomoc podle § 6 občanského zákoníku, jak se snaží argumentovat stěžovatel.

Namítanému argumentu stěžovatele stran nesprávného posouzení výše způsobené škody nelze též přitakat. Obecné soudy tuto otázku řešily několikrát a jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. září 2012 č. j. 3 Tdo 907/2012-42 uvedl, že je rozhodná výše škody, která vznikla v době dokonání činu obviněným. Tedy je nutné tuto částku odlišit od částky, k jejíž úhradě bude obviněný eventuálně zavázán v rámci výroku o náhradě škody. Vrchní soud v rozsudku ze dne 8. června 2015 sp. zn. 10 T 5/2011 dospěl k závěru, že škodou vzniklou trestnou činností je částka ve výši 5.370.163,- Kč, neboť částku ve výši 1.000.000,- Kč nelze odečíst z důvodu dohody o narovnání ze dne 14. 9. 2009. Odvolací soud dále konstatuje i tu skutečnost, že nemohl v otázce náhrady škody rozhodnout v neprospěch obviněného, jestliže odvolání podal jen obviněný. Tím by porušil zásadu zákazu reformace in peius.

Posouzení znaků subjektivní stránky a její hodnocení bylo provedeno též v rámci trestního řízení vícekrát a i Nejvyšší soud v citovaném usnesení ze dne 19. září 2012 považoval za lichou námitku obviněného, že z popisu skutku není zřejmé úmyslné zavinění. I v následujících rozhodnutích soudy podrobně rozvádějí, proč obviněný nejednal ve skutkovém omylu, jak se snažil nastínit, ale jednal úmyslně, neboť věděl, že peníze, jimiž disponuje, nejsou jeho, resp. jeho společnosti Leasing Service, s. r. o., a tudíž je nemůže svévolně užívat ke svým účelům. Tyto závěry obecných soudů nevykazují žádné ústavněprávní deficity.

Stěžovatel dále namítá nesrovnalosti s přistoupením poškozeného k náhradě škody v rámci adhezního řízení a absenci řádného výroku odůvodnění výroku o náhradě škody v napadených rozhodnutích. Ani této námitce není možno přisvědčit. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí ze dne 19. září 2012 konstatoval, že se poškozená řádně a včas přihlásila se svým nárokem na náhradu škody a ani rozhodčí doložka obsažená v mandátní smlouvě není zákonnou překážkou ve smyslu § 228 odst. 1 věta prvá trestního řádu.

Ústavní soud konstatuje, že nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce ohledně subsidiarity trestní represe. Ústavní soud se shoduje s názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v kasačním usnesení ze dne 19. září 2012, že k použití trestního práva jako krajního prostředku je možné přistoupit pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů práva civilního. Ovšem je třeba upřesnit, že zásadu subsidiarity trestní represe nelze zjednodušeně vykládat tak, že existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládá nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského práva).

V posuzované věci se jednání obviněného vymykalo běžnému rámci standardních občanskoprávních vztahů natolik výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio je v daném případě zcela namístě.

Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo trestní řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo. Obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování, provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.

Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl. Odmítnut byl i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.