IV. ÚS 400/10
IV.ÚS 400/10 ze dne 7. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. O., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, AK se sídlem v Liberci III- Jeřáb, 1. máje 535/50, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 21. 9. 2009 čj. 4 KZT 876/2009-10 a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jablonci na Nisou ze dne 20. 8. 2009 čj. ZT 531/2008-15 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 9. 2. 2010 se M. O. (dále jen "poškozený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o postoupení věci jinému orgánu.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 20. 8. 2009 státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jablonci na Nisou podle § 171 odst. 1 tr. řádu věc, v níž bylo vedeno trestní stíhání proti obviněnému E. K. pro skutek v rozhodnutí specifikovaný, ve kterém měl stěžovatel postavení poškozené strany, postoupil Městskému úřadu v Tanvaldu, neboť výsledky přípravného řízení ukazovaly, že nešlo o trestný čin, že však šlo o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek.

Dne 21. 9. 2009 státní zástupce státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, stížnost poškozeného zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení byl porušen princip zákonnosti postupu orgánů státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Namítl, že o postoupení věci bylo rozhodnuto na základě znaleckého posudku, s jehož závěry ani se způsobem vypracování nesouhlasil; poukázal na nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (Sb. n. u., sv. 45, str. 149).

Stěžovatel byl toho názoru, že v jeho případě orgány činné v trestním řízení provedly rozporné a neúplné dokazování, důkazy chybně resp. předčasně, hodnotily, čímž mj. porušily jeho základní právo na spravedlivý proces; poukázal na nález sp. zn. III. ÚS 1076/08. Byl přesvědčen, že v jeho případě nebylo podstatné, že se jím citovaná judikatura týkala primárně práv obviněného, neboť i poškozený má podle § 2 odst. 5 tr. řádu právo na zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva nepřiznávají komukoliv, a tudíž ani poškozenému, základní právo na trestní stíhání a odsouzení třetí osoby; v tomto směru již ve svém usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 [Sb. n. u., sv. 7, str. 343 (345)] uvedl, že "Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá."

K postavení poškozeného v trestním řízení se Ústavní soud vyjádřil mj. i v nálezu ze dne 9. 6. 2008 I. ÚS 1587/07 [Sb. n. u., sv. 49, str. 531 (540 a násl.)], kde v odst. 31 uvedl, že již mnohokrát vyslovil závěr, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje.

Obdobně judikoval opakovaně i Evropský soud pro lidská práva, který např. v rozsudku velkého senátu ze dne 20. 3. 2009 ve věci Gorou proti Řecku (2),(stížnost č. 12686/03, odst. 24; dostupno na adrese http://www.echr.coe.int) znovu uvedl, že Úmluva nepřiznává jakékoliv právo na stíhání nebo odsouzení třetí osoby za trestný čin.

Z uvedeného nutno dovodit, že ústavní stížnost stěžovatele byla založena na jeho mylném předpokladu, že jako poškozený měl základní právo na stíhání a odsouzení třetí osoby za trestný čin; jeho stížnost tudíž nezbylo než posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.