IV. ÚS 40/04
IV.ÚS 40/04 ze dne 9. 3. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 40/04




Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2004 ve věci ústavní stížnosti M. T. zastoupené JUDr. A. K. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 33 T 8/2002, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 10 To 15/03,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě dne 29. 1. 2004 a doručené Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2004 domáhá se stěžovatelka, řádně zastoupená advokátem, kasace rozhodnutí obecných soudů tak, jak jsou shora uvedena. V obsáhlém odůvodnění své ústavní stížnosti, aniž by ovšem v tomto odůvodnění použila relevantní ústavně právní argumentaci (snad s výjimkou strohého tvrzení, že byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), vyjadřuje přesvědčení, že usnesením nalézacího soudu mělo býti rozhodnutu tak, že soudce JUDr. P. P. měl být z jí popsaných důvodů vyloučen pro podjatost vůči jejímu obhájci z vykonávání úkonů trestního řízení a nikoli tak, že uvedený předseda senátu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 trestního řádu není; navrhuje zrušit i rozhodnutí stížnostního soudu, neboť ten její opravný prostředek proti usnesení nalézacího soudu dle stěžovatelčina mínění nesprávně zamítl.

Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Plzni 33 T 8/2002, připojil i vlastní spis IV. ÚS 118/03 a aniž by považoval za nezbytné vyžadovat vyjádření účastníků či vedlejších účastníků, dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnout, a to z důvodů dále uvedených.

Především jest třeba uvést, že co do stížnostního petitu jedná se o druhou ústavní stížnost zcela totožnou (dokonce včetně písařské chyby, neboť naříkané usnesení nalézacího soudu je ze dne 16. 1. 2003 a nikoli 16. 2. 2003) se stížností, kterou stěžovatelka podala k Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2003. I důvody v těchto ústavních stížnostech předložené jsou v podstatě shodné. Stěžovatelka se domnívá - jak již uvedeno - že její základní práva byla porušena tím, že po nevhodném výroku předsedy senátu nalézacího soudu nebylo rozhodnuto o vyloučení tohoto soudce. Nejen z obsahu ústavní stížnosti, ale i z vyžádaného trestního spisu lze mít za prokázáno, že k nevhodným výrokům předsedy senátu nalézacího soudu adresovaným obhájci stěžovatelky vskutku došlo, že tyto výroky byly předmětem stížnosti, kterou na předsedu senátu obhájce podal u předsedy soudu a že se posléze předseda senátu veřejně při hlavním líčení obhájci za uvedené výroky omluvil.

Ústavní soud již ve svém usnesení IV. ÚS 118/03 ze dne 7. 7. 2003 vyložil, z jakých důvodů považoval prvou ústavní stížnost proti týmž rozhodnutím obecných soudů za nepřípustnou. Ježto bylo toto usnesení Ústavního soudu doručeno jak stěžovatelce samotné, tak i jejímu právnímu zástupci, jímž byl stejný advokát jako nynější právní zástupce stěžovatelky, postačí na toto usnesení a v něm uvedené důvody zcela odkázat.

Stěžovatelka, avšak spíše než ona, její právní zástupce, se zcela mylně domnívá, že způsobilým předmětem ústavní stížnosti může být samostatné procesní usnesení týkající se rozhodnutí o námitce podjatosti soudce. Tak tomu ovšem není a předcházející usnesení Ústavního soudu neměla si stěžovatelka, resp. její právní zástupce, vyložit tak, že po právní moci meritorního rozhodnutí teprve bude moci ono procesní rozhodnutí znovu ústavní stížností napadnout. Ve skutečnosti mohla by se stěžovatelka domáhat - měla-li by za to, že její ústavně zaručená práva byla narušena např. tím, že rozhodoval vyloučený soudce - kasace těch rozhodnutí, jimž bylo trestní řízení proti ní vedené uzavřeno, tj. v daném případě rozsudku nalézacího a odvolacího soudu , přičemž by navíc ještě musela uvážit, zda před podáním ústavní stížnosti není nezbytným předpokladem pro její meritorní projednání domáhat se nápravy cestou dovolání. Stěžovatelka ovšem proti odsuzujícím rozsudkům nikterak nebrojí, těmto rozsudkům ničeho nevytýká, takže je zcela nejasné, jakou má vlastně představu o ochraně svých základních lidských práv; nejasné je, jakou právní úvahou se stěžovatelka řídí, když de facto požaduje po Ústavním soudu, aby nálezem zrušil uvedená usnesení (čímž by autoritativně konstatoval, že v řízení před soudem prvého stupně rozhodoval vyloučený soudce), přičemž by současně zůstal nedotčen rozsudek odvolacího soudu, jímž byla stěžovatelka uznána pro skutek v něm uvedený vinou trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a to poté, kdy odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu k stěžovatelce (a nejen ní) v celém rozsahu zrušil a sám o vině trestu a povinnosti k náhradě škody rozhodl. Z obsahu ústavní stížnosti se tak spíše podává, že ačkoli formálně ji podává stěžovatelka, fakticky se postup soudů nezamlouvá jejímu obhájci, který - vědom si toho, že sám aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti nemá - požaduje po Ústavním soudu vydání akademického výroku bez jakéhokoli dopadu do sféry ústavně chráněných práv stěžovatelky samotné.

Ústavní stížnost byla tedy shledána za návrh nepřípustný a jako taková musela být mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. března 2004

JUDr. Miloslav Výborný soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.