IV. ÚS 3962/16
IV.ÚS 3962/16 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti společnosti STRAIMAR group s.r.o., Praha 2, Kateřinská 465/42, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 14, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 6. 2014 č. j. 27 C 3/2011-89, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014 č. j. 39 Co 392/2014-109 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016 č. j. 33 Cdo 307/2015-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků, zrušení rovněž uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčena, že prokázala nedostatek prostředků na zaplacení soudního poplatku a poukazuje na to, že její žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo možné vyhovět i částečnou moderací poplatkové povinnosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).

Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru o nároku na osvobození od soudních poplatků.

Jak však Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 občanského soudního řádu, spadá s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) do rozhodovací sféry ostatních soudů a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospějí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06, IV. ÚS 2856/08 a další). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele.

V nyní projednávaném případě však žádná zásadní pochybení rozhodujících soudů Ústavní soud neshledal. Soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly k závěru, že s ohledem na majetkové poměry, zejména vlastnictví hotelu Ankora, hospodaření s majetkem nezanedbatelných hodnot, dosahovaného obratu 21 938 736 Kč a obratu pokladny 7 040 813 Kč, nemůže zaplacení poplatku ve výši 63 020 Kč stěžovatele zásadním způsobem existenčně ohrozit. Ústavní soud podotýká, že důvod odepření osvobození od soudního poplatku nespočíval ve skutečnosti, že stěžovatelka o osvobození žádala v postavení právnické osoby.

Ústavní stížností napadená rozhodnutí včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou řádně odůvodněna, je v nich uvedeno, jaké skutečnosti mají soudy za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nelze tedy dospět k závěru, že by napadaným postupem soudů došlo k odepření jejího přístupu k soudu či k odepření možnosti domáhat se ochrany svých práv.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jejímu názoru. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatela neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.