IV. ÚS 3943/11
IV.ÚS 3943/11 ze dne 6. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. V. S. a R. S., zastoupených JUDr. Václavem Kaskou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 526/2010-96 ze dne 8. září 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 1974/2009 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 13 Cm 1974/2009-66 ze dne 14. října 2010 zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali na Stavebním bytovém družstvu České Budějovice (dále jen "družstvo") z titulu nároku na vypořádací podíl zaplacení částky 30.000,- Kč a rozhodl, že družstvu se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 7 Cmo 526/2010-96 ze dne 8. září 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v nákladovém výroku změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil stěžovatelům zaplatit družstvu na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18.950,- Kč.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti a jejím doplnění uvádí, že k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces došlo kumulací závažných vad řízení a zásadním pochybením při výkladu právní normy, zjevně dosahujícím ústavněprávních rozměrů.

Předně namítají, že jim v průběhu prvoinstančního řízení nebyl dán dostatečný prostor k zevrubnému zdůvodnění svého nároku.

Dále tvrdí, že jak v odvolání do prvoinstančního rozsudku, tak i v průběhu následného odvolacího řízení se snažili upozornit, že čl. 28 odst. 1 stanov družstva obsahuje dva způsoby majetkového vypořádání, a to jednak pro případy zániku členství podle čl. 21 - 27 stanov družstva, jednak pro případy, kdy má být vypořádán vlastník jednotky. Odvolací soud však podle stěžovatelů tuto jejich zásadní právní argumentaci nevyslyšel, resp. se snažil podle stěžovatelů vlastní poněkud šroubovanou argumentací dokázat, že v uvedené speciální úpravě stanov družstva je obsažen jen jeden způsob stanovení vypořádacího podílu, konkrétně prvý citovaný, jenž je zapotřebí aplikovat na všechny případy zániku členství, tedy i na případy zániku v důsledku převodu bytové jednotky. S uvedeným právním názorem ovšem stěžovatelé zásadně nesouhlasí a považují jej nejen za právně zcela neúnosný, nýbrž i za zjevně diskriminační.

Nárok člena družstva na vypořádací podíl po zániku jeho členství za trvání družstva je navíc podle stěžovatelů nárokem zákonným, podloženým výslovnými ustanoveními § 233 obchodního zákoníku a § 24 odst. 10 zák. č. 72/1994 Sb. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že stanovy družstva nemohou zcela negovat samotný nárok na vypořádací podíl tím, že jej bývalému členu kompletně odejmou. Pokud by se taková úprava ve stanovách vyskytla, půjde podle stěžovatelů zajisté o úpravu odporující zákonu, a tedy i o úpravu vybočující z mezí ústavnosti.

K procesnímu postupu odvolacího soudu stěžovatelé namítají, že pro změnu prvoinstančního rozsudku použil nepřípustné formy rozhodnutí, tj. usnesení. Odvolací soud sice podle stěžovatelů správně poukázal na skutečnost, že předmětné řízení je zvláštním druhem soudního řízení, v němž soud prvního stupně i soud odvolací ve smyslu ustanovení § 200e a § 223 občanského soudního řádu rozhodují usnesením, zcela nesprávně však dovodil, že ač prvoinstanční soud rozhodl předmětnou věc v nesprávné formě, tj. rozsudkem, nemůže mít tato vada vliv na správnost či nesprávnost rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí soudu prvního stupně má ve skutečnosti povahu usnesení, a proto bez dalšího rozhodl i on o odvolání stěžovatelů formou usnesení. Takový procesní postup považují stěžovatelé za nezákonný a mají za to, že jím bylo vážně narušeno jejich právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

Pokud jde o první procesní námitku stran nedostatku prostoru stěžovatelů k zevrubnému odůvodnění jejich nároku před soudem prvního stupně, jedná se o námitku, kterou uplatnili stěžovatelé již ve svém odvolání a zcela dostatečně se s ní vypořádal odvolací soud. Ústavní soud, nemaje potřebu jeho argumentaci opakovat, na ni pouze odkazuje.

Stran druhé procesní námitky, týkající se formy rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud správně uvedl, že v projednávané věci jde o řízení nesporné, na které se vztahuje § 200e občanského soudního řádu a v němž se rozhoduje usnesením. Odvolací soud pak též vysvětlil, že pokud soud prvního stupně rozhodl rozsudkem, jde sice o vadu řízení, ale tato vada nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud v tomto jeho závěru a postupu porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces nespatřuje.

Podstatou hmotněprávních námitek stěžovatelů je pak posouzení otázky, podle jakého ustanovení, zda zákonného, nebo stanov družstva, má být posouzen nárok na vypořádací podíl stěžovatelů a jaká je v důsledku jeho výše, resp. zda může tento nárok být vyrovnán převodem bytu - když celá majetková účast (včetně základního členského vkladu) byla použita k financování domu, v němž se byt nachází - a jeho výše být tedy nulová.

K tomu Ústavní soud předně podotýká, že zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).

Z obsahu hmotněprávních námitek stěžovatelů je zřejmé, že zůstávají zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).

Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Důvody, pro které Vrchní soud v Praze soud dospěl k závěru, že nárok na vypořádací podíl stěžovatelů je třeba posoudit dle příslušného ustanovení stanov družstva, a nikoli obchodního zákoníku, v důsledku čehož dospěl k závěru, že převodem bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví stěžovatelů došlo k jejich vzájemnému vypořádání, když vypořádací podíl se rovná výplatě majetkové účasti člena, v odůvodnění svého rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětluje. Ústavní soud proto na jeho v záhlaví citované rozhodnutí, jakožto ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje. Ústavní stížnost je v tomto ohledu podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecného soudu, takže důvod ke kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí založit nemohla.

Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů shledáno nebylo, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jejich podání, spočívající v tom, že k ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku ochrany jejich práva. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit a s předmětným rozhodnutím se Ústavní soud seznámil v soudním spise.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.