IV. ÚS 393/04
IV.ÚS 393/04 ze dne 21. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 393/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudce JUDr. Jiřího Muchy a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci stěžovatele J. S., právně zastoupeného JUDr. J. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. května 2003, sp.zn. 6 T 106/2002, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2003, sp. zn. 61 To 270/2003 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. července 2004, sp.zn. 3 Tdo 659/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v tom, že napadený rozsudek obvodního soudu a usnesení městského soudu se nezakládají na racionální argumentaci a jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a dále v tom, že nebyly akceptovány jeho důkazní návrhy. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozebírá napadená soudní rozhodnutí, polemizuje se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a nabízí vlastní hodnocení důkazů. Argumentuje zejména úvahami nalézacího soudu obsaženými v prvém rozsudku nalézacího soudu, kterým byli on i čtyři spolupachatelé obžaloby zproštěni, přičemž namítá, že v opakovaném hlavním líčení nebyly prováděny žádné důkazy a soud prvního stupně rozhodl o jeho vině, neboť usnesení městského soudu si v rozporu se zákonem vyložil jako závazný pokyn ke způsobu hodnocení důkazů. Stěžovatel opakuje konkrétní námitky uplatněné v odvolání i v dovolání, zejména zpochybňuje zákonnost provedených rekognicí a věrohodnost svědka V. Č. a namítá neodstranění rozporů v časovém popisu událostí jednotlivými poškozenými. Vytýká soudu druhého stupně, který rozhodoval o odvolání stěžovatele, že rozhodoval prakticky ve stejném složení senátu jako o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, přičemž se odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 182/99, III. ÚS 200/98 a III. ÚS 293/98. Dle názoru stěžovatele je popis jeho jednání ve skutkové větě výroku o vině v odsuzujícím rozsudku nedostatečný, nevystihuje jeho podíl na stíhaném trestném činu a nelze z tohoto popisu dovodit společný úmysl páchat trestný čin vydírání, kteroužto námitku uplatněnou i v dovolání Nejvyšší soud odmítl.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby všechna napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení Obvodní soud pro Prahu 2. Uvedl, že po zrušení zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem znovu pečlivě hodnotil všechny důkazy, a to i v souladu s ustanovením § 264 odst. 1 tr. ř. a poté dospěl k odlišnému závěru, své úvahy v odůvodnění rozsudku řádně rozvedl, přičemž nebyly opomenuty určité nedostatky rekognice provedené v přípravném řízení, která však nebyla jediným a rozhodujícím usvědčujícím důkazem. Dle vyjádření účastníka k porušení práva stěžovatele na obhajobu ani jiných jeho práv garantovaných Ústavou ČR a Listinou nedošlo.

Z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 6 T 106/02, jejž si vyžádal, Ústavní soud zjistil následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2.12.2002, sp.zn. 6 T 106/2002 byli stěžovatel a čtyři spoluobžalovaní zproštěni obžaloby. Proti citovanému rozsudku podal odvolání státní zástupce a Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.2.2003, sp.zn. 61 To 46/2003 zprošťující rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil obvodnímu soudu k novému rozhodnutí.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5.5.2003, sp.zn. 6 T 106/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jehož se jako spolupachatel ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. dopustil společně s dalšími čtyřmi spoluobžalovanými podle výroku rozsudku tím, že "obžalovaní J. S. a R. B. v noci 22.1.2002 krátce po 23.00 hod. na základě předstíraného zájmu o erotické služby inzerované poškozenými Š. N., K. N. a V. N. (všechny utajené dle § 55 odst. 2 tr. ř.) vnikli v civilním oblečení do bytu v Praze 2, Italská ul. č. 18, který si poškozené pronajaly od V. Č. k provozování erotického salonu, krátce po vstupu se obžalovaní legitimovali jako kriminální policie s falešnými služebními odznaky, poté jeden z nich vpustil do bytu obžalovaného J. S. oblečeného v černé policejní uniformě (kombinéze), kterého následovali obžalovaní L. F. aj. T. rovněž oblečení v policejních kombinézách, obžalovaní L. F. aj. T. krátce proběhli bytem, chvíli se zde zdrželi a poté byt opustili, ostatní v bytě zůstali, přičemž J. S. a R. B. po přítomných poškozených dívkách pod pohrůžkou trestního stíhání, vazebního vyšetřování a odsouzení na dva roky požadovali všechny peníze, co v bytě a u sebe měly, takže poškozené jim ze strachu vydaly finanční částku cca 7.000,- Kč, obžalovaní dále kontaktovali majitele bytu V. Č. a po jeho příchodu po něm požadovali částku 100.000,- Kč, zejména na úhradu rozsáhlé policejní akce, která měla být organizována kvůli údajné trestné činnosti související s drogami páchané v předmětném bytě, když poškozený nebyl schopen požadovanou částku sehnat, obžalovaní z bytu odešli s tím, že žádaný obnos má zajistit během jedné hodiny, v uvedenou dobu pak některý z obžalovaných poškozenému dvakrát telefonoval, poté poškozený přerušil veškerý telefonní kontakt a následně se již žádný z obžalovaných neozval". Odvolání stěžovatele, spoluobžalovaných a státního zástupce proti odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24.7.2003, sp.zn. 61 To 270/2003 podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 7.7.2004, sp. zn. 7 Tdo 659/2004 podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Stěžovatel brojí výlučně proti rozsahu provedeného dokazování, napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků, namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci.

Jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy České republiky), hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu se svojí ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, že do rozhodování těchto soudů je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu toliko v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost proti rozhodnutí nalézacího soudu a soudu odvolacího uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci obhajoby a zejména v opravných prostředcích, tj. v odvolání a dovolání a odvolací soud i Nejvyšší soud se s těmito námitkami řádně vypořádaly. Provedení důkazů, jejichž absence je namítána v ústavní stížnosti, navrhoval stěžovatel v řízení před soudy prvého i druhého stupně a nadbytečnost některých důkazních návrhů stěžovatele byla těmito soudy dostatečným způsobem odůvodněna.

Soud prvního stupně při prvém projednání věci provedl všechny důkazy nezbytné pro meritorní rozhodnutí ve věci, což konstatoval i odvolací soud v usnesení, kterým zrušil zprošťující rozsudek, přičemž tento postup zvolil výlučně z toho důvodu, že nalézací soud důkazy - provedené v potřebném rozsahu a dle příslušných ustanoveními trestního řádu - nehodnotil dle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Není proto důvodná námitka stěžovatele, že při novém hlavním líčení nebyly prováděny žádné důkazy, neboť další dokazování již nebylo potřebné a odvolací soud ve svém rozhodnutí o zrušení zprošťujícího rozsudku provedení dalších důkazů podle ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. ani nenařídil. Nelze se ztotožnit rovněž s námitkou stěžovatele, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem soudu odvolacího, jakým způsobem mají být důkazy hodnoceny. Odvolací soud v žádném případě nalézacímu soudu nenařídil, k jakým závěrům má po novém zhodnocení důkazů dospět, konstatoval toliko, že hodnocení důkazů obvodním soudem je v rozporu s jejich obsahem, a proto věc vrátil k novému rozhodnutí, aniž by předjímal, jaké má toto rozhodnutí být.

Po následujícím hlavním líčení nalézací soud znovu zhodnotil všechny provedené důkazy, dospěl k závěru, že vina stěžovatele a dalších spoluobžalovaných byla prokázána a v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 trestního řádu rozvedl, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, rozebral návaznost jednotlivých důkazů a vyložil, jakými úvahami se řídil při novém hodnocení provedených důkazů. Podrobně se zabýval i rekognicemi provedenými v přípravném řízení, jejichž zákonnost stěžovatel zpochybňuje. Zdůraznil, že u všech rekognicí byli přítomni jak obhájci, tak i soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 a žádné připomínky z jejich strany nebyly uplatněny. Ústavní soud dodává, že pochybení spočívající v tom, že po provedených rekognicích poznávající osoby, tj. poškozené v této věci, nebyly podle ustanovení § 104b odst. 8 tr. ř. vyslechnuty k rozporům mezi popisem následně poznávaných osob v jejich výpovědích a skutečným výsledkem rekognice, nalézací soud napravil již při prvém projednání věci, když všechny poškozené k těmto rozporům v průběhu hlavního líčení vyslechl. Neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele, že před rekognicí svědkyně V. N., která stěžovatele při poznávacím řízení identifikovala, měla možnost ho vidět stát na chodbě, neboť jmenovaná svědkyně při hlavním líčení jednoznačně uvedla, že před rekognicí na chodbě nikdo nestál a rovněž svědci M. K. a J.Č. vyloučili možnost, že by svědkyně jako poznávající osoby měly možnost vidět stěžovatele před rekognicí. Vyčerpávajícím způsobem odůvodnil nalézací soud rovněž právní závěry vyvozené ze skutkového zjištění, rozvedl důvody vedoucí k závěru, že jednáním stěžovatele a spoluobžalovaných nebyly naplněny skutkové podstaty všech trestných činů, pro které byla podána obžaloba, nýbrž pouze skutková podstata trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, konstatoval, že skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, důkazy byly hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a řízení předcházející napadenému rozsudku netrpí vadami, které by měly nebo mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Ač se odvolací soud se způsobem hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu a s jeho skutkovými zjištěními ztotožnil, v odůvodnění svého rozhodnutí znovu velmi podrobně rozvedl a vyhodnotil důkazy pro meritorní rozhodnutí ve věci podstatné a reagoval na všechny námitky uplatněné v odvolání stěžovatelem. Zabýval se namítanými rozpory ve výpovědích poškozených dívek a svědka V. Č. i namítanou nevěrohodností tohoto svědka, a to se závěrem, že rozdílné detaily ve výpovědích nemohly mít žádný rozhodný dopad na posuzování věrohodnosti těchto svědectví. Podrobně se vypořádal rovněž s námitkami týkajícími se rekognicí provedených v přípravném řízení. Soud druhého stupně neshledal pochybení ani ve zvolené právní kvalifikaci jednání stěžovatele, přičemž se zabýval i formálním pochybením spočívajícím v tom, že ve výroku o vině není uvedena právní věta kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle odst. 2 písm. b) § 235 tr. zák. Veškeré své závěry odvolací soud v usnesení, které je napadeno ústavní stížností, přesvědčivým způsobem odůvodnil, jak mu to ukládá ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu.

Nedůvodná je taktéž námitka stěžovatele, že o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku rozhodoval odvolací soud téměř ve stejném složení senátu, v jakém rozhodoval o odvolání státního zástupce proti rozsudku zprošťujícímu. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů tohoto řízení je upraveno v ustanovení § 30 odst. 1 až 3 tr. ř. Vyloučení soudců z důvodů uvedených v odstavci 1 (podjatost pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká) není v ústavní stížnosti namítáno. Podle odstavce 2 je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, který byl v projednávané věci činný v postavení jiného orgánu činného v trestním řízení, nebo v dané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na kterou byla podána obžaloba, kteréžto důvody vyloučení soudců nejsou v přezkoumávané věci dány. Vyloučení soudce z rozhodování u soudu vyššího stupně je upraveno speciálně ještě v odstavci 3, a to tak, že: "Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak." Ze znění posledně citovaného ustanovení vyplývá zcela jednoznačně, že je-li o věci znovu jednáno v odvolacím řízení, není z něho ex lege vyloučen soudce, který se účastnil předchozího rozhodování v odvolacím řízení. Právo stěžovatele na zákonného soudce tedy nebylo porušeno tím, že při novém projednání věci u odvolacího soudu rozhodovali dva soudci, kteří byli členy senátu i při prvém odvolacím řízení. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývají právem na zákonného soudce, je nepřípadný, neboť tato rozhodnutí se týkají odlišných procesních situací.

Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (IV. ÚS 463/2000 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu [dále jen "Sbírka rozhodnutí"], svazek 23, nález č. 122, str. 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Soud prvního stupně některým návrhům stěžovatele na provedení důkazů uplatněným v průběhu řízení před soudem vyhověl, neakceptované důkazní návrhy na závěr hlavního líčení řádně usnesením zamítl a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku tento postup odůvodnil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel důkazní návrhy uplatnil znovu v odvolání, rovněž soud druhého stupně velmi podrobně odůvodnil nadbytečnost provádění dalších důkazů se závěrem, že provedené důkazní řízení je úplné a představuje spolehlivý podklad pro rozhodnutí o podané obžalobě.

Dle judikatury Ústavního soudu (IV. ÚS 570/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 91, str. 377) jde o případy tzv. opomenutých důkazů v takové procesní situaci, v níž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka žádná či pouze obecná a dále o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení skutkového základu věci. Takovýto postup v přezkoumávané věci Ústavním soudem zjištěn nebyl.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov.- Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ve vztahu k procesu dokazování v trestním řízení povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Proto se v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovnost stran v řízení a zda neprovedené navrhované důkazy lze považovat za důkazy opomenuté ve shora naznačeném smyslu. To však Ústavní soud neshledal.

Jak rozvedeno shora, dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soudy obou stupňů dostály požadavku na důsledné zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl spolehlivě zjištěn a v rozhodnutích těchto soudů přesvědčivě odůvodněn. Rovněž právní závěry ze zjištěných skutečností vyvozené jsou v rozsudku nalézacího soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou všech stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání se soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení řádně vypořádal. Obecné soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.

Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Neprovedením navrhovaných důkazů nebyl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 trestního řádu. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, či další práva v ústavní stížnosti konkretizovaná. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.

Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů obou stupňů a z provedeného dokazování vyvozenými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavní soud konečně posoudil námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.7.2004, sp. zn. 7 Tdo 659/2004. Stěžovatel v podaném dovolání označil dovolací důvody dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g),k),l) tr. ř., přičemž - shodně jako v ústavní stížnosti - namítal neúplnost výroku o vině, zejména nedostatečný popis jeho jednání, kterým měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání, nesprávné posouzení skutkových okolností předmětné trestní věci a z toho pramenící i nesprávné právní posouzení skutku.

Nejvyšší soud se při rozhodování o dovolání stěžovatele nejdříve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kdy dovodil, že tento dovolací důvod není naplněn. Tento závěr odůvodnil a konstatoval, že námitky uplatněné stěžovatelem svojí podstatou jsou právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se jedná o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedl Nejvyšší soud, že o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu se nemůže jednat, neboť Městský soud v Praze konal odvolací řízení a o zamítnutí odvolání rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Stěžovateli přisvědčil toliko ve vztahu k výhradě, že ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu není správně citována příslušná právní věta, avšak současně dospěl k závěru, že tato vada nemá vliv na věcnou správnost tohoto výroku, neboť v případě stěžovatele byl posuzovaný skutek správně kvalifikován, což podrobně vyložil v jiné části odůvodnění svého rozhodnutí. Velmi podrobně se Nejvyšší soud zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že dovolací námitky stěžovatele vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu směřují částečně do oblasti skutkových zjištění, kterými se dovolací soud není oprávněn zabývat, část dovolacích argumentů se však týká i právního posouzení skutku popsaného v napadeném rozhodnutí a jsou tudíž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní. Dovolací soud se proto náležitě zabýval naplněním všech znaků trestného činu podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. v návaznosti na skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, a to ve vztahu k poškozeným dívkám. Vypořádal se přitom se všemi námitkami stěžovatelem v dovolání uplatněnými a dospěl k závěru, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže předmětný skutek kvalifikovaly jako shora citovaný trestný čin. Vzhledem k tomu, že inkriminované jednání ve vztahu k poškozeným dívkám bylo správně právně kvalifikováno, nelze závěr o vadnosti napadeného usnesení odvolacího soudu vyvodit ze skutečnosti, že tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí chybně dospěl k závěru, že znaky skutkové podstaty trestného činu byly naplněny též jednáním stěžovatele a dalších spoluobžalovaných vůči svědku V. Č. Právně relevantním námitkám stěžovatele proto dovolací soud nepřiznal žádné opodstatnění.

Vzhledem ke shora uvedenému, kdy Nejvyšší soud shledal opodstatněnou pouze námitku stěžovatele týkající se vady spočívající v absenci právní věty o kvalifikované skutkové podstatě ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterážto vada by nemohla zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a naznačená otázka nemá po právní stránce zásadní význam, bylo odvolání stěžovatele bez jednání odmítnuto.

Pokud se jedná o námitku stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutí o odmítnutí dovolání a spočívá v nesouhlasu s právním posouzením jeho jednání popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, odkazuje Ústavní soud v plném rozsahu na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se s touto námitku bezezbytku vypořádal, neboť neshledal důvod se od nich odchylovat či je jakkoliv doplňovat.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v daném případě použil obvyklé metody výkladu právních norem, přičemž interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení provedená dovolacím soudem nevykazuje znaky libovůle a nevybočuje tak z mezí ústavnosti. Své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona dovolací soud náležitě odůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatele. Nesouhlas stěžovatele se závěry napadeného rozhodnutí nemůže sám o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud zvážil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění všech napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelem namítaných ani jiných práv nebo svobod garantovaných Listinou či Úmluvou.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2005

JUDr. Miloslav Výborný, v.r. zastupující předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.