IV. ÚS 391/10
IV.ÚS 391/10 ze dne 2. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky GLOBAL CAPITAL s.r.o., se sídlem Praha 2, Blanická 25/922, zastoupené JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Národní 27, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2008 č. j. 50 Cm 63/2007-57, Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009 č. j. 23 Cdo 508/2009-104 a Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009 č. j. 3 Cmo 125/2008-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. února 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení o zaplacení 200 000,- Kč z titulu smluvní pokuty před obecnými soudy, jehož byla stěžovatelka účastníkem, ani důvody, které stěžovatelku vedly k podání ústavní stížnosti, neboť jsou stěžovatelce známy, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Stěžovatelka pak na podporu své argumentace odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 103/99 a III. ÚS 84/94.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z obsahu vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 63/2007 i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy všech stupňů se žalobou stěžovatelky řádně zabývaly, přičemž Vrchní soud v Praze ve svém v pořadí druhém rozsudku rozhodl vázán právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2009 č. j. 23 Cdo 508/2009-104 při výkladu právní úpravy konkurenční doložky podle ustanovení § 672a obchodního zákoníku a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto také postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Napadená rozhodnutí pak nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z obsahu vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 63/2007 i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy všech stupňů se žalobou stěžovatelky řádně zabývaly, přičemž Vrchní soud v Praze ve svém v pořadí druhém rozsudku rozhodl vázán právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2009 č. j. 23 Cdo 508/2009-104 při výkladu právní úpravy konkurenční doložky podle ustanovení § 672a obchodního zákoníku a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto také postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Napadená rozhodnutí pak nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.