IV. ÚS 3897/11
IV.ÚS 3897/11 ze dne 14. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Ing. A. M., zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem Spálená 87/11, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2967/2009-150 ze dne 30. 8. 2011, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 457/2008-112 ze dne 11. 12. 2008 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 8 C 119/2007-58 ze dne 12. 3. 2008 a o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2967/2009-150 ze dne 30. 8. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 457/2008-112 ze dne 11. 12. 2008, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 119/2007, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 8 C 119/2007-58 ze dne 12. 3. 2008 zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnictví dle § 91a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 27 Co 457/2008-112 ze dne 11. 12. 2008 změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení a ve zbytku jej jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2967/2009-150 ze dne 30. 8. 2011 odmítnuto z důvodu nenaplnění podmínky přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Všechna výše uvedená rozhodnutí vycházela z právního názoru, že nebyly splněny podmínky pro tzv. hlavní intervenci dle § 91a občanského soudního řádu, neboť ta přichází v úvahu tehdy, jestliže si třetí osoba činí nárok na věc nebo právo, o níž probíhá řízení mezi jinými osobami, což nebyl případ stěžovatelky. V řízení před okresním soudem vedeným pod sp. zn. 7 C 74/2005, v němž stěžovatelka zamýšlela intervenovat, se žalobci R. Š. a I. H. domáhali určení, že jsou vlastníky každý jedné čtvrtiny nezkolaudované zpevněné plochy užívané jako parkoviště a účelová obslužná komunikace, nacházející se na pozemku parc. č. X v k. ú. Stará Boleslav. Stěžovatelka, které náležel spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku v rozsahu ideální jedné poloviny a která z tohoto titulu v řízení před okresním soudem vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalobců, s takto formulovaným petitem nesouhlasila, proto dne 10. 7. 2007 svou účast na řízení ukončila a následně se prostřednictvím hlavní intervence dožadovala určení, že všichni spoluvlastníci předmětného pozemku jsou i spoluvlastníky zpevněných ploch na něm se nacházejících, resp. že tyto zpevněné plochy tvoří součást pozemku a nejsou samostatnou stavbou ve vlastnictví třetí osoby. Obecné soudy ve vztahu k splnění podmínek hlavní intervence dovodily, že předmětem řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 7 C 74/2005 byly pouze spoluvlastnické podíly žalobců, resp. že spoluvlastnický podíl stěžovatelky nebyl žalobou nijak dotčen, a dále že stěžovatelka nárokem uplatněným prostřednictvím hlavní intervence překročila rámec původního řízení, proto nemohla být její žaloba dle § 91a občanského soudního řádu shledána důvodnou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýkala, že se nedostatečně seznámil s obsahem dovolání a nevypořádal se s právními otázkami, které v něm byly vymezeny, a dále že nezohlednil obsah souvisejícího spisového materiálu, resp. že pominul, že řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 7 C 74/2005 bylo již v době jeho rozhodování pravomocně skončeno. Dle názoru stěžovatelky posoudil Nejvyšší soud její věc po právní stránce nesprávně, a to jak pokud šlo o povahu zpevněných ploch, tak i o nároky uplatněné v žalobě, kterými se navíc zabýval pouze částečně. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že její návrh splňoval veškeré podmínky plynoucí z ustanovení § 91a občanského soudního řádu, byl podán proti všem účastníkům původního řízení a představoval konečné řešení práva, o nějž v probíhajícím řízení šlo. Skutečnost, že otázka, která byla předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 74/2005, musí být řešena za účasti všech spoluvlastníků, byla potvrzena mimo jiné i rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 91/2010-129 ze dne 15. 4. 2010, jímž bylo uvedené řízení pravomocně skončeno. Dle názoru stěžovatelky byla napadená rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná, nereagovala na stěžovatelkou předkládané důkazy a opírala se o věcně nesprávné argumenty, což v celkovém souhrnu zakládalo významné porušení principů spravedlivého procesu. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2967/2009-150 ze dne 30. 8. 2011, rozsudek krajského soudu č. j. 27 Co 457/2008-112 ze dne 11. 12. 2008 a rozsudek okresního soudu č. j. 8 C 119/2007-58 ze dne 12. 3. 2008 svým nálezem zrušil. Stěžovatelka dále podotkla, že v důsledku nesprávného posouzení věci samé byla rovněž protiprávně zavázána uhradit ostatním účastníkům náklady řízení. Právě s ohledem na tuto povinnost stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2967/2009-150 ze dne 30. 8. 2011 a rozsudku krajského soudu č. j. 27 Co 457/2008-112 ze dne 11. 12. 2008 až do okamžiku vydání konečného rozhodnutí o ústavní stížnosti.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Z obsahu ústavní stížnosti bylo patrné, že si stěžovatelka mylně vyložila ratio decidendi napadených rozhodnutí, z čehož pak plynuly její námitky, které se však v převážné míře míjely s podstatou věci. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy považovaly za rozhodné, že předmětem řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 7 C 74/2005 byly toliko podíly ostatních spoluvlastníků, na které si stěžovatelka žádný nárok nečinila. Z toho pak následně dovodily, že nebyla splněna podmínka uvedená v § 91a občanského soudního řádu, dle níž je hlavní intervence přípustná tehdy, jestliže si intervent činí nárok na věc nebo právo, o něž je veden spor mezi jinými osobami. Vzhledem k tomuto právnímu posouzení již bylo z hlediska obecných soudů nadbytečné zabývat se tím, zda bylo stěžovatelkou požadované určení týkající se charakteru zpevněných ploch a jejich vlastnického režimu důvodné, neboť takový nárok dle názoru obecných soudů překračoval zákonný rámec hlavní intervence. Stěžovatelka naproti tomu z napadených rozhodnutí nesprávně vyvozovala, že obecné soudy posoudily její určovací nárok jako meritorně nedůvodný a tedy že považovaly zpevněné plochy za samostatnou věc v právním smyslu. Nic takového však z rozhodnutí obecných soudů nevyplývalo, a proto výtkám stěžovatelky, upínajícím se k těmto domnělým závěrům obecných soudů, nebylo možno přisvědčit.

Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti byla relevantní toliko otázka, zda závěr obecných soudů o nenaplnění podmínek hlavní intervence dle § 91a občanského soudního řádu z ústavněprávního hlediska obstojí. Jelikož se jednalo o problém výkladu ustanovení tzv. "jednoduchého" práva, bylo především věcí obecných soudů, aby se s touto otázkou vypořádaly, což tyto v odůvodnění svých rozhodnutí učinily. Stěžovatelka však se závěry obecných soudů nesouhlasila a tvrdila, že v důsledku nesprávného právního posouzení věci bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, resp. další práva s tímto ústavně zaručeným právem související. Ústavní soud v tomto ohledu podotýká, že dle jeho ustálené judikatury může v souvislosti s nesprávným právním posouzením věci dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v nyní projednávané věci zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatelky řádně zabývaly a své právní závěry, vedoucí k zamítnutí její žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily. Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s názorem obecných soudů neztotožnila a předložila vlastní alternativní výklad relevantní právní normy, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.

Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.