IV. ÚS 3892/16
IV.ÚS 3892/16 ze dne 18. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) Ing. Ivo Rudolfa, CSc. a b) Marie Rudolfové, zastoupených JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Tovačovského 2784/24, 767 01 Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2016 č. j. 22 Cdo 3137/2016-485, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 23. února 2016 č. j. 60 Co 318/2015-448 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. dubna 2015 č. j. 46 C 275/2013-315, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně a 3) Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení a za účasti: A) Arcibiskupství olomouckého, Wurmova 562/9, 779 00 Olomouc, B) Ladislava Bartoška, C) Jany Bartoškové, D) Ing. Ludmily Berdníkové a E) Mgr. Ing. Ondřeje Rudolfa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé (dále rovněž "žalobci") se včas a ve shodě s podmínkami a požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro údajné porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 36 odst. 1 Listiny. Namítají také porušení článků 90, 92, 95 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud připustil, aby jako vedlejší účastník v řízení před ním vystupovalo Arcibiskupství olomoucké, které se v průběhu občanskoprávního sporu stalo procesním nástupníkem původně žalovaného Státního pozemkového úřadu.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Okresního soudu ve Zlíně (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 46 C 275/2013 občanskoprávní spor mezi žalobci a žalovanými 1) Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem, 2) Ladislavem Bartoškem, 3) Janou Bartoškovou, 4) Martou Salátovou, 5) Ing. Ludmilou Berdníkovou, 6) Naděždou Kydalovou, 7) Annou Voženílkovou, 8) Ladislavem Ciranem, 9) Jaroslavem Ciranem a 10) Danou Švarcovou.

Žalobci se jako vlastníci pozemků parc. č. X1, X2 a parc. č. st. X3, jehož součástí je budova č. ev. XY, vše v kat. území a obci Halenkovice, domáhali uložení povinnosti žalovaným, jako spoluvlastníkům sousedících pozemků parc. č. X4, X5, X6 a X7, strpět ve formě služebnosti každodenní průjezd motorovými vozidly na pozemky ve vlastnictví žalobců a dále průjezd lesního traktoru dvakrát ročně.

Nalézací soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2015 č. j. 46 C 275/2013-315 žalobu zamítl. Zamítnutí žaloby zdůvodnil soud zčásti tím, že na označených pozemcích se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, kterou žalobci mohou volně užívat, i když tyto pozemky nejsou v katastru nemovitostí zapsány jako komunikace a nemají zpevněný povrch, avšak svým tvarem a způsobem užívání naplňují znaky účelové komunikace, zčásti pak proto, že žalobci ke svým nemovitostem mají zajištěn přístup a příjezd jiným způsobem.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 23. února 2016 č. j. 60 Co 318/2015-448 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, neboť podle jeho názoru jsou skutková zjištění soudu prvního stupně a z nich vyvozený právní závěr správné.

Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") o dovolání žalobců rozhodl tak, že jejich dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. za použití § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.; navíc uvedl, že oba nižší obecné soudy rozhodly v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i s platnou judikaturou.

III.

Stěžovatelé obecným soudům vytýkají nedostatečně provedené dokazování a nesprávné zjištění skutkového stavu věci; konkrétně uvádějí, že dokazování se prý omezilo v řízení před nalézacím soudem "na jednu procházku soudce s účastníky" a na pořízení videozáznamu; obecné soudy prý k ostatním důkazům nepřihlédly a důkazy navržené stěžovateli neprovedly.

Dovolací soud se prý rovněž odmítl zabývat meritem podané žaloby. Stěžovatelé se domnívají, že dovolací soud se měl zabývat otázkou "zřízení nezbytné cesty", neboť tato problematika prý dosud dovolacím soudem nebyla řešena. Tím prý dovolací soud porušil spolu s oběma nižšími soudy výše označené články Ústavy a Listiny, neboť jeho úkolem je podle názoru stěžovatelů napravovat pochybení soudů nižších stupňů.
IV.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda řízení jako celek lze pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, a zda vyvozené právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu, resp. zda interpretace použitého práva je ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz).

Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zasahovat do hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat skutková zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují svůj nesouhlas se závěry obecných soudů a nepřípustně očekávají, že Ústavní soud je opětovně podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé měli možnost uplatnit prostředky k obraně svých práv před obecnými soudy. Skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování dospěly k rozhodnutí, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Přesvědčení stěžovatelů o pochybeních obecných soudů v oblasti důkazního řízení přitom Ústavní soud nesdílí. K zamítnutí žaloby obecné soudy dospěly zejména proto, že žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že právě jen jimi navrhovaná cesta k jejich nemovitostem musí vést přes jimi označené přilehlé cizí pozemky.

Závěr soudů je podložen dostatečně zjištěným skutkovým stavem a odpovídajícím právním hodnocením věci. Napadená rozhodnutí jsou řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna.

Vytýkají-li stěžovatelé tzv. opomenuté důkazy, je v této souvislosti nutné připomenout, že základní právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94) a jestliže je neprovedení důkazů náležitě zdůvodněno. V posuzované věci byla tato pravidla dodržena.

Žádné protiústavní deficity neshledal Ústavní soud ani v postupu dovolacího soudu, který dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. za použití § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Protože Ústavní soud nezjistil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatelů, ústavní stížnost z výše vyložených důvodů odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.