IV. ÚS 3889/13
IV.ÚS 3889/13 ze dne 12. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2014 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Milana Jeřábka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem Dvořákova 26, Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2038/2013-40 ze dne 10. 10. 2013 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 16/2013-25, 13 Co 17/2013 ze dne 11. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") sp. zn. L 1985/97 Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením č. j. L 1985/97-3 ze dne 16. 12. 1997 zahájil řízení o přípustnosti převzetí stěžovatele do ústavní zdravotnické péče a ustanovil mu pro toto řízení opatrovníka. Usnesením č. j. L 1985/97-4 ze dne 18. 12. 1997 okresní soud rozhodl, že převzetí stěžovatele do ústavu zdravotnické péče bylo zákonné. Po propuštění stěžovatele, k němuž došlo dne 18. 2. 1998, okresní soud řízení o přípustnosti převzetí, resp. dalšího držení v ústavu zdravotnické péče, zastavil. Stěžovatel podal dne 21. 9. 2012 odvolání, a to jak proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, tak proti rozhodnutí o zákonnosti převzetí do ústavní zdravotnické péče. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 13 Co 16/2013-25, 13 Co 17/2013 ze dne 11. 2. 2013 odvolací řízení zastavil s odůvodněním, že v důsledku propuštění stěžovatele z ústavu odpadl předmět řízení. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním a ústavní stížností. Ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1841/13 ze dne 20. 6. 2013 odmítnuta jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), s poukazem na probíhající dovolací řízení. Nejvyšší soud posléze usnesením č. j. 30 Cdo 2038/2013-40 ze dne 10. 10. 2013 dovolání odmítl jako nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")], neboť proti předmětnému rozhodnutí krajského soudu byla přípustná žaloba pro zmatečnost dle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu.

Stěžovatel podal proti posledně uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i proti předcházejícímu usnesení krajského soudu ústavní stížnost, v níž polemizoval se závěrem Nejvyššího soudu o přípustnosti žaloby pro zmatečnost. Stěžovatel zdůraznil, že jeho odvolání nebylo odmítnuto z důvodu opožděnosti, nýbrž kvůli údajnému odpadnutí předmětu řízení; ustanovení § 229 odst. 4 proto na jeho případ nedopadá. Tomu ostatně korespondovalo i poučení o přípustnosti dovolání, jehož se stěžovateli prostřednictvím usnesení krajského soudu dostalo. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, že po propuštění zadržované osoby není možno o zákonnosti jejího převzetí do ústavu zdravotnické péče rozhodnout. Takový postup by dle jeho přesvědčení zcela popíral princip soudní ochrany. Stěžovatel rovněž pro úplnost připojil své argumenty o nezákonnosti postupu okresního soudu při rozhodování o převzetí do ústavu zdravotnické péče, jimiž se krajský soud odmítl věcně zabývat. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda tato byla podána včas, byla přípustná a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Klíčovou otázkou pro posouzení ústavní stížnosti proto bylo, zda stěžovatel mohl využít mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu byly upraveny nejprve dvě, a od 1. 1. 2013 tři alternativy, zakládající přípustnost žaloby pro zmatečnost. V současné době tedy lze tímto mimořádným opravným prostředkem (mimo jiné) napadnout 1) pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, 2) pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, 3) pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Jelikož napadené usnesení krajského soudu zjevně spadá pod alternativu 2), vyplývá z toho jednak, že Nejvyšší soud nikterak nepochybil, jestliže dovolání s ohledem na jednoznačně formulovaný důvod nepřípustnosti [§ 238 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu] odmítl, a dále také, že stěžovatel, pokud jde o usnesení krajského soudu, nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval. Z tohoto důvodu je třeba na ústavní stížnost stěžovatele nahlížet ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu jako na zjevně neopodstatněnou (proti tomuto rozhodnutí již nebyl žádný opravný prostředek přípustný) a ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu jako na nepřípustnou. Ústavní soud tedy ústavní stížnost odmítl dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že skutečnost, že krajský soud stěžovatele nesprávně poučil o přípustnosti dovolání, neměla negativní dopad do jeho právní sféry, neboť lhůta k podání žaloby pro zmatečnost po dobu dovolacího řízení neběžela (§ 235 odst. 2 občanského soudního řádu). Stěžovatel tedy mohl podat žalobu pro zmatečnost ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2014

Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.