IV. ÚS 3882/13
IV.ÚS 3882/13 ze dne 13. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti FIDENTIA s. r. o., se sídlem Praha 4, Krčská 1079/59, IČ: 24255921, zastoupené JUDr. Monikou Šnoblovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 1, Betlémské nám. 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. října 2013 č. j. 26 C 269/2013-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. prosince 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. října 2013 č. j. 26 C 269/2013-21 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1 024 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že vedlejší účastnice řízení použila dne 11. dubna 2012 v 15:17 hod. vozidlo městské dopravy linky číslo 125 provozované Dopravním podnikem hl. m. Prahy, a. s., ve kterém byla kontrolována revizorem. Vedlejší účastnice řízení se při této kontrole neprokázala platným jízdním dokladem, z tohoto důvodu jí bylo uloženo zaplatit přirážku ve výši 1 000 Kč a dlužné jízdné ve výši 24 Kč podle platných Smluvních přepravních podmínek Pražské integrované dopravy a příslušného tarifu. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem pod bodem I. výroku žalobu zamítl, pod bodem II. výroku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na bagatelní povahu sporu, kdy není přípustné odvolání, napadá stěžovatelka rozsudek nalézacího soudu přímo ústavní stížností.

V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud uvedl, že ze zápisu o provedené přepravní kontrole nezjistil, zda vedlejší účastnice řízení cestovala tramvají, autobusem, metrem, přívozem, přičemž tato skutečnost nevyplývala ani ze skutkových tvrzení žaloby a stěžovatelka, aby mohla tuto skutečnost upřesnit, se nedostavila k jednání soudu dne 15. října 2013, a proto soud žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že uvedení konkrétního dopravního prostředku, kterým měla vedlejší účastnice řízení cestovat, je k posouzení nároku stěžovatelky bezpředmětné, neboť lze z doložené listiny dovodit, kde a kdy byla vedlejší účastnice kontrolována, tedy kde a kdy se dopustila porušení Smluvních přepravních podmínek Pražské integrované dopravy a z jakého titulu. Odůvodnění napadeného rozsudku pak stěžovatelka považuje za nedostatečné a stěžovatelka má za to, že řádné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí, v opačném případě je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné a protiústavní.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum v odvolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížností jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. V posuzovaném případě však Ústavní soud takové pochybení neshledal (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12 dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí nic, co by její spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěrem soudu prvního stupně, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí jeho rozsudek běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Stěžovatelka měla dostatečnou možnost uplatnit svoje procesní práva a kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na soudní a jinou právní ochranu Ústavní soud neshledává.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. ledna 2014

Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.