IV. ÚS 384/17
IV.ÚS 384/17 ze dne 15. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Migala, zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 28 Cdo 3938/2016-469 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 3. 2016 č. j. 12 Co 400/2014-434, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a za účasti A. Okresního soudu v Jeseníku a B. Simony Timannové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 2. 2. 2017, doplněné podáním ze dne 7. 2. 2017, Miroslav Migal (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 242 258 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním nemovitostí bez právního důvodu a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 30. 9. 2013 rozsudkem č. j. 10 C 4/2008-327 Okresní soud v Jeseníku (dále jen "nalézací soud") žalovanému uložil zaplatit žalobkyni Simoně Timannové částku 242 258 Kč s příslušenstvím (výrok I).

Dne 17. 3. 2016 rozsudkem č. j. 12 Co 400/2014-434 Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 9. 2013 č. j. 10 C 4/2008-327 v odvoláním napadené části ve výrocích I a III potvrdil (výrok I); učinil tak poté, co jeho měnící rozsudek ze dne 4. 12. 2014 č. j. 12 Co 400/2014-381 zrušil Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") rozsudkem ze dne 19. 11. 2015 č. j. 28 Cdo 1069/2015-413. Odvolací soud v souladu s nalézacím soudem vyslovil, že důkazní návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně zhodnocení nemovitostí žalovaným s ohledem na ostatní skutková zjištění již není nutné provádět a vypracování znaleckého posudku ohledně stanovení obvyklého nájemného také považoval za nadbytečné.

Dne 26. 10. 2016 usnesením č. j. 28 Cdo 3938/2016-469 dovolací soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 3. 2016 č. j. 12 Co 400/2014-434 odmítl (výrok I), jelikož žalovaný ve svém dovolání nepředestřel žádnou otázku, jež by zakládala jeho přípustnost. Dovolací soud dospěl k závěru, že žalobce svým dovoláním předně brojil proti úsudku odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení, které bylo zjištěno ze znaleckých posudků, jež byly toliko jedním z důkazních prostředků ve smyslu § 125 o. s. ř., tedy vznášel námitky skutkového charakteru. Poukázal na vlastní judikaturu stran hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z důkazů v civilním řízení, a konstatoval, že v projednávané věci nelze shledat žádné pochybení odvolacího soudu, neboť ten se v rámci přezkumu skutkových závěrů nalézacího soudu pečlivě zabýval veškerými námitkami žalovaného, jakož i závěry posudků. V situaci, kdy žalovaný neprokázal existenci své pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně, zde nebyla k započtení způsobilá pohledávka, která by se mohla setkat s pohledávkou žalobkyně, a stejně nadbytečné byly i úvahy o jejím promlčení.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3450/2007 ze dne 19. 11. 2015 a uvedl, že odvolací soud i soud nalézací judikaturu dovolacího soudu nerespektovaly a zcela nepřijatelně nahrazovaly činnost znalce vlastními úvahami. Polemizoval též s důvody, pro něž dovolací soud odmítl jeho dovolání.

Stěžovatel tvrdil, že dovolací soud porušil právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že toleroval nesprávně vedené znalecké dokazování a opomenul jednu z dovolacích námitek. Neprovedení znaleckého dokazování ohledně výše vzájemné pohledávky jím uplatněné k započtení, u které byl prokázaný základ, nikoliv však její výše, považoval za odepření spravedlnosti.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že odvolací soud nesprávným postupem při dokazování, a dovolací soud neprávním posouzením podmínek přípustnosti dovolání, porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny.

Ústavní soud je toho názoru, že s námitkami stěžovatele ohledně tvrzených nedostatků dokazování v řízení před odvolacím soudem se dostatečně a ústavně akceptovatelným způsobem vypořádal již dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje.

K tvrzení o porušení práva na přístup k dovolacímu soudu Ústavní soud poznamenává, že je především věcí dovolacího soudu samotného, aby posoudil podmínky přípustnosti stěžovatelova dovolání, a své závěry dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v civilní věci stěžovatele také došlo.

Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu, i jemu předcházející rozhodnutí odvolacího soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.