IV. ÚS 3838/13
IV.ÚS 3838/13 ze dne 12. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Dušana Schnierera, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 UL 1/2013-7 ze dne 10. října 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na určení lhůty okresnímu soudu k vydání usnesení o ustanovení znalce.

Stěžovatel uvedl, že se v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 8 C 27/2007 domáhá náhrady škody ve formě ušlého zisku, přičemž nárok uplatňoval proti dvěma subjektům. Okresní soud výrokem č. I mezitímního rozsudku ze dne 1. listopadu 2011 rozhodl tak, že nárok stěžovatele vůči P. Dařílkovi je dán; tento výrok je pravomocný a řízení bude nadále vedeno pouze o výši nároku. Výrokem č. II soud zamítl další nárok stěžovatele na zaplacení požadované částky uplatněný proti žalované společnosti. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 8. 2012 zamítavý výrok potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo postoupeno Nejvyššímu soudu a dosud o něm nebylo rozhodnuto.

Stěžovatel se návrhem uplatněným podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, domáhal určení lhůty okresnímu soudu k vydání usnesení o ustanovení znalce ohledně výše jeho nároku, jenž je co do základu dán. Jeho návrhu nebylo vyhověno, neboť skutečnost, že okresní soud v současné době nečiní v řízení žádné procesní úkony, nelze kvalifikovat jako průtahy v řízení, děje-li se tak z důvodu nyní probíhajícího (stěžovatelem iniciovaného) dovolacího řízení.

Stěžovatel s právním závěrem soudu nesouhlasí, neboť k odmítnutí návrhu nebyly žádné zákonem dané důvody. Je přesvědčen, že řízení se zcela zbytečně prodlouží o dobu, kdy okresní soud ustanoví znalce až po rozhodnutí Nejvyššího soudu (ať již bude jakékoliv), místo aby využil doby před rozhodnutím Nejvyššího soudu k vyhotovení znaleckého posudku, a po rozhodnutí Nejvyššího soudu na základě již hotového znaleckého posudku pouze stanovil výši nároku stěžovatele ze vztahu s panem Dařílkem.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ověřil, že krajský soud se návrhem stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval. V odůvodnění rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě uvedl důvody, které vylučují, aby návrhu stěžovatele na určení lhůty podle § 174a o. s. ř. mohlo být vyhověno. Zdůraznil skutečnost, že výsledek dovolacího řízení, jímž může být též zrušení rozsudku odvolacího soudu ve stěžovatelem napadeném výroku, může předurčit další průběh řízení. A nelze vyloučit, že ovlivní též (celkovou) výši stěžovatelem uplatněného nároku, o jehož části - co do základu - bylo rozhodnuto. Posouzení toho, jakým směrem by se mělo nadále ubírat dokazování (za účelem zjištění výše žalobcova nároku) je přitom v kompetenci nezávislého soudu, jehož postup nemůže být ovlivňován (předurčován) ani řízením o návrhu na určení lhůty podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Požadovaný znalecký posudek není přitom důkazem obligatorním, nejde ani o výlučný a jediný důkazní prostředek, jímž lze v řízení prokázat účastníky tvrzené skutečnosti o výši uplatněného nároku.

Ústavní soud neshledává napadené rozhodnutí vydané souladu se zákonem jako ústavně rozporné a považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat. Krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, porušení stěžovatelem vytýkaného práva Ústavní soud neshledal. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů o tom, zda je v této fázi řízení nezbytné ustanovit soudního znalce. Ostatně stěžovatel vychází pouze z hypotetické úvahy, že po rozhodnutí dovolacího soudu k průtahům řízení nesporně dojde. Fakticky tedy předjímá, že bez ohledu na výsledek dovolacího řízení bude znalec ustanoven, nebudou již prováděny žádné jiné důkazy a o návrhu by mohlo být okamžitě rozhodnuto.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2014

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.