IV. ÚS 3814/12
IV.ÚS 3814/12 ze dne 26. 11. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavních stížností stěžovatelky INTEGRA Co. s.r.o., IČ: 49192141, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Domažlická 1053/15, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem PRIME LEGAL advokátní kancelář s.r.o., se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2012 č. j. 18 Co 241/2012-111 a ze dne 21. června 2012 č. j. 15 Co 381/2012-111, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Statutárního města Plzeň, se sídlem Plzeň, nám. Republiky 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítájí.
Odůvodnění:

I. Shrnutí řízení před obecnými soudy

1. Včas podanými, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnými ústavními stížnostmi, jež byly Ústavnímu soudu doručeny dne 4. října 2012, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu namítaného porušení svého práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obě ústavní stížnosti, původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3814/12 a IV. ÚS 3815/12, byly na základě usnesení ze dne 9. října 2012 č. j. IV. ÚS 3814/12-16 projednány ve společném řízení.

2. Před Okresním soudem Plzeň-město jsou pod sp. zn. 34 C 444/2008 a 34 C 777/2010 vedena řízení o žalobách proti stěžovatelce, kterými se vedlejší účastník domáhá zaplacení blíže specifikovaných částek z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor. Předmět jednotlivých řízení se liší pouze ve výši požadovaných částek a období, kterého se týkají. Stěžovatelka v obou řízeních vznesla námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu Plzeň-město. Odůvodňovala ji tím, že předmětné nemovitosti, jejichž spoluvlastníky jsou ona i vedlejší účastník, jsou sice její provozovnou, avšak tato skutečnost neodůvodňuje určení místní příslušnosti soudu podle § 87 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Provozovnu totiž nelze považovat za organizační složku podniku ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, pročež je třeba určit místní příslušnost soudu ve smyslu § 84 a § 85 odst. 3 občanského soudního řádu podle sídla žalované. Místně příslušným v těchto věcech je tedy Obvodní soud pro Prahu 3. Ve svém návrhu současně poukázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2010 č. j. Ncp 397/2010-15, kterým bylo v řízení o obdobné žalobě vedlejšího účastníka, byť podané k Městskému soudu v Praze, rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a věc byla postoupena k dalšímu řízení právě Obvodnímu soudu pro Prahu 3.

3. O uvedených návrzích rozhodl Okresní soud Plzeň-město postupně usneseními ze dne 10. února 2012 č. j. 34 C 777/2010-79 a ze dne 10. dubna 2012 č. j. 34 C 444/2008-89 tak, že vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Dospěl k závěru, že spory se netýkají jen organizační složky právnické osoby, tedy její provozovny, ale celé žalované společnosti. Zároveň vyšel ze stěžovatelkou zmiňovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž byla podle jeho názoru v obdobné věci posouzena i místní příslušnost soudu. Tato rozhodnutí však k odvolání vedlejšího účastníka následně změnil Krajský soud v Plzni svými usneseními ze dne 14. června 2012 č. j. 18 Co 241/2012-111 a ze dne 21. června 2012 č. j. 15 Co 381/2012-111, jimiž vyslovil, že místní nepříslušnost Okresního soudu Plzeň-město se nevyslovuje a věc se nepostupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Ve výroku prvně uvedeného z nich uvedl, že nevyslovuje "místní příslušnost Okresního soudu Plzeň-město", z odůvodnění je nicméně zřejmé, že měl na mysli "místní nepříslušnost", což nezpochybňuje ani stěžovatelka.

4. Krajský soud v Plzni neshledal námitku místní nepříslušnosti důvodnou. V odůvodnění usnesení č. j. 18 Co 241/2012-111 uvedl, že v dané věci je předmětem sporu zaplacení částky za užívání nebytových prostor sestávajících zejména z obchodu, kanceláře a skladu v nemovitosti, ve které má stěžovatelka podle výpisu ze živnostenského rejstříku provozovnu. Provozovna je přitom ustálenou judikaturou považována za organizační složku fyzické či právnické osoby - podnikatele, i když nemá právní subjektivitu. S ohledem na to, že vedlejší účastník uvedl všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení místní příslušnosti soudu na výběr dané podle § 87 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, u tohoto soudu řízení zahájil a výslovně se místní příslušnosti na výběr dané dovolal, byl Okresní soud Plzeň-město podle tohoto ustanovení místně příslušným soudem k projednání sporu.

5. Na stejných závěrech setrval i v usnesení č. j. 15 Co 381/2012-111, vyjádřil se však i k usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 397/2010-5, na které poukazovala stěžovatelka. Toto usnesení bylo vydáno ve skutkově jiné věci, když předmětem řízení bylo zaplacení nájemného (nikoliv vztah mezi spoluvlastníky), a vedlejší účastník vycházel z toho, že v prvním stupni jsou věcně příslušné krajské soudy. Městský soud v Praze předložil věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti, a právě o ní Vrchní soud v Praze rozhodl. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník zahájil řízení u Městského soudu v Praze, při rozhodování o věcné příslušnosti nebylo možné uplatnit zásadu o místní příslušnosti na výběr. Jedinou možností bylo, pokud Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že v prvém stupni bude řízení probíhat u okresního soudu, postoupit věc Obvodnímu soudu v Praze 3. Vedlejší účastník se v tomto řízení zjevně nedovolával místní příslušnosti na výběr dané, neboť řízení zahájil podle sídla stěžovatelky, nikoliv podle sídla její provozovny v Plzni.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Ústavní stížnosti stěžovatelky směřují proti posledně uvedeným usnesením Krajského soudu v Plzni, přičemž obsahují shodnou argumentaci. Provozovna stěžovatelky podle jejího názoru není organizační složkou podniku stěžovatele ve smyslu § 87 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Je sice zmiňována v § 7 obchodního zákoníku, avšak nikoliv jako organizační složka podniku a za tuto ji nelze považovat. Podstatné však je, že spory iniciované žalobami se netýkají provozovny, ale bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí. Nejsou tedy splněny podmínky místní příslušnosti podle § 87 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, pročež měla být tato příslušnost určena podle § 85 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy podle sídla právnické osoby. V případě stěžovatelky je proto místně příslušným Obvodní soud pro Prahu 3.

7. Dále upozornila, že na základě § 104a odst. 7 občanského soudního řádu jsou účastníci řízení a soudy vázáni usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 397/2010-15 o příslušnosti, který evidentně při rozhodování o příslušnosti musel přezkoumat skutková tvrzení vedlejšího účastníka v daném sporu, a pokud dospěl k závěru, že je namístě postoupit věc Obvodnímu soudu pro Prahu 3, pak zjevně posoudil příslušnost (místní i věcnou) podpůrně i pro tyto spory. V neposlední řadě upozorňuje i na to, že právě ve věci sp. zn. 22 Cm 214/2009, v níž bylo vydáno uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, považoval vedlejší účastník za místně příslušný soud podle sídla stěžovatelky. Ze všech těchto důvodů mělo být napadenými rozhodnutími porušeno základní právo stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
III. Vlastní posouzení

8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem spisů vedených u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 444/2008 a 34 C 777/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Předmětem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry Krajského soudu v Plzni, podle nichž je k projednání obou žalob vedlejšího účastníka dána místní příslušnost Okresního soudu Plzeň-město podle § 87 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a téhož zákona, k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu je umístěna organizační složka podniku fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky. Právě provozovna přitom představuje nižší organizační složku (srov. § 7 odst. 3 obchodného zákoníku), a to bez ohledu na to, zda má nebo nemá právní subjektivitu (srov. usnesení ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. III. ÚS 3105/07). Krajský soud v Plzni náležitým způsobem odůvodnil, z jakého důvodu považoval předmětný spor za týkající se právě této organizační složky, a tedy proč měl vedlejší účastník možnost výběru, u kterého soudu se bude konat řízení o jeho žalobě. Usnesení Vrchního soudu v Praze, na které poukazovala stěžovatelka, jeho závěry nijak nezpochybňuje. Týká se totiž otázky určení věcné příslušnosti za situace, kdy vedlejší účastník podal žalobu u Městského soudu v Praze, ačkoliv tak měl učinit u příslušného okresního, resp. obvodního soudu. Otázkou místní příslušnosti se toto usnesení nijak nezabývá a skutečnost, že věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 3, nevylučuje, aby tento soud následně zkoumal svou místní příslušnosti podle § 105 občanského soudního řádu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 682; David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 478). Zbývá dodat, že postoupení věci posledně uvedenému soudu tímto usnesením by za předpokladu, že jde o skutkově obdobnou věc jako v projednávaných věcech, neměnilo nic na tom, že vedlejší účastník měl možnost výběru mezi svým obecným soudem podle § 85 odst. 3 občanského soudního řádu a soudem určeným podle § 87 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Rozhodl-li by se podat žalobu u druhého z nich, učinil by tak u soudu, který je místně příslušný.

10. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech je oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V projednávané věci je zřejmé, že napadenými usneseními k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny nedošlo a že příslušné podústavní právo bylo aplikováno ústavně konformním způsobem. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2012

Miloslav Výborný v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.