IV. ÚS 3808/16
IV.ÚS 3808/16 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti D. T., zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 219/438, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2016, č. j. 7 Tdo 682/2016-59, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. října 2015, č. j. 3 To 42/2015-2178, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 50 T 3/2014-1959, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen trest propadnutí věcí - finanční hotovosti ve výši 470 000 Kč a osobního vozidla. Poškozená byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obžalovaných i poškozené proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci zamítl, následná dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že byl odsouzen, ačkoliv trestní stíhání nemělo být vedeno (mělo být zastaveno), neboť jedinou poškozenou byla jeho družka (sestra jeho spoluodsouzeného), která vyslovila nesouhlas s jejich trestním stíháním. Původní poškozená právnická osoba na ni totiž převedla svoji pohledávku vůči obžalovaným a nová poškozená opakovaně nesouhlasila s trestním stíháním ve smyslu § 163 trestního řádu; soud prvního stupně však převod pohledávky považuje za účelový. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že na nové vlastníky nepřecházejí osobnostní práva, tedy ani možnost vyjádřit nesouhlas s trestním stíháním, přičemž takové právo ani právnické osobě nepřísluší. Podle odvolacího soudu pak neměl nalézací soud přiznat poškozené ani její postavení, i s ohledem na to, že v řízení vystupovala také jako zúčastněná osoba. Tento závěr považuje Nejvyšší soud za nesprávný.

Stěžovatel má za to, že postupem soudů byla porušena zásada zdrženlivosti (§ 2 odst. 4 trestního řádu), podle níž mají orgány činné v trestním řízení zasahovat do základních práv a svobod minimálně. Opakovaně poukazuje na právní úpravu § 163 trestního řádu, která nijak nerozlišuje, jak poškozený své postavení získal (zda originálně či odvozeně) a zda jde o fyzickou nebo právnickou osobu; výklad provedený obecnými soudy ve své věci považuje za nesprávný a odporující jeho zaručeným právům.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Čtvrtý senát Ústavního soudu především poukazuje na skutečnost, že pod spisovou značkou I. ÚS 3724/16 se již Ústavní soud obsahově širší stížností spoluobžalovaného (bratra poškozené) zabýval a rozhodl usnesením ze dne 17. února 2017, kterým ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Jak první senát uvedl v odůvodnění tohoto rozhodnutí, neshledal v postupu soudů naříkané pochybení a zásah do zaručených práv - v podrobnostech lze proto i na uvedené rozhodnutí odkázat.

Novelou č. 178/1990 Sb. byl zakotven § 163 trestního řádu prolamující do té doby výhradně platné zásady oficiality a legality trestního stíhání. Proto je jistá míra omezení práva vyplývajícího z § 163 trestního řádu akceptovatelná, a to zejména s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu. V projednávané věci se soudy důkladně zabývaly tím, jakým způsobem družka stěžovatele získala své postavení poškozené (viz například str. 18 usnesení Vrchního soudu v Olomouci). S odkazem na relevantní judikaturu soudy dovodily, proč v konkrétním případě není namístě aplikace naposledy citovaného ustanovení.

Ústavní soud se jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) zabývá jen takovým jednáním orgánů veřejné moci, které by bylo způsobilé zasáhnout do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Pokud v projednávaném případě soudy dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatel, svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily, lze námitky v ústavní stížnosti považovat jen za pouhou polemiku, která nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Samotný fakt, že stěžovatel se cítí dopadem a závěry trestního řízení subjektivně omezen, nepředstavuje tvrzený zásah do jeho zaručených práv.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.