IV. ÚS 3793/13
IV.ÚS 3793/13 ze dne 7. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické ve věci stěžovatelky NEHODOVÁ SLUŽBA, s. r. o., Froncova 4/268, Praha 9, právně zastoupené advokátem Mgr. Jindřichem Lvem, Murmanská 1475/4, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 25 Co 223/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 11.808,- Kč s příslušenstvím, která představuje rozdíl mezi skutečně vzniklou škodou a vyplaceným pojistným plněním ze strany pojistitele viníka dopravní nehody. Poškozené (právní předchůdkyni stěžovatelky) nebyla vyplacena částka vynaložená na pronájem náhradního vozidla ve výši 11.530,- Kč. Okresní soud sice žalobě stěžovatelky vyhověl, neboť teprve vyplacením pojistného plnění měla poškozená možnost nakládat s poškozeným automobilem dle vlastního uvážení, neboť oznámení pojišťovny o řešení pojistné události cestou tzv. totální škody neznamená, že byl škodní stav na straně poškozené odčiněn, nicméně odvolací soud žalobu stěžovatelky zamítl. Vyšel přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 712/2011, který v něm vyslovil právní názor, že jakmile je objektivně zřejmé, že oprava poškozeného vozidla je nehospodárná a prováděna nebude, lze zásadně náklady nájmu náhradního vozidla považovat za účelné pouze do doby, kdy je jisté, že oprava prováděna nebude. Nájemné za vozidlo po dobu delší již nelze považovat za účelný a nutný náklad vynaložený v příčinné souvislosti se vznikem škody.

Poškozená si v příčinné souvislosti s dopravní nehodou dne 20. 10. 2010 pronajala po dobu likvidace pojistné události náhradní vozidlo, tj. od 21. 10. 2010 do 5. 11. 2010. Pojišťovna vedlejšího účastníka uhradila poškozené náklady spojené s pronájmem náhradního vozidla a parkováním poškozeného vozidla na parkovišti pouze po dobu sedmi dnů, tj. do doby, kdy se poškozená dozvěděla, že pojistná událost bude likvidována formou tzv. totální škody. Poškozená využívala náhradní vozidlo až do doby výplaty pojistného plnění, tj. připsání peněžitých prostředků na účet, kdy již bylo zřejmé, kolik činí škody na vozidle, resp. v jaké výši bude poškozené vyplaceno pojistné plnění. Stěžovatelka je toho názoru, že až poté, co je poškozené známa výše peněžitých prostředků, které jí budou vyplaceny, se může rozhodnout, jak s poškozenou věcí dále naloží. Do doby vyplacení finančních prostředků má poškozená k dispozici pouze zničené vozidlo, neobdržela finanční prostředky nutné buď k pořízení nového vozidla, nebo k případné opravě poškozeného vozidla. Nárok na zaplacení pronájmu náhradního vozidla dočasně nahrazuje funkci a využití poškozeného vozidla v běžném každodenním životě. Stěžovatelka je toho názoru, že soud prvního stupně posoudil věc správně, neboť pouze takový postup zcela kompenzuje škodu, která poškozené skutečně vznikla. Je potřeba si uvědomit, že poškozený do doby škodní události plně využíval své vozidlo a nebýt protiprávního jednání viníka, byl by ho využíval i nadále. K obnovení původní hodnoty majetku poškozeného tak dochází teprve v okamžiku, až je tento majetek ve svém úhrnu schopen jako celek plnit funkce, které plnil před poškozením. Není ústavně konformní, aby po poškozeném bylo požadováno shánět svým přičiněním a vynakládat ze svého majetku další prostředky, aby si v konečném důsledku sám nahradil škodu, která mu vznikla vinou škůdce. Závěr odvolacího soudu o tom, že okamžikem oznámení pojistitele vedlejšího účastníka, že se vozidlo nebude opravovat, není pronájem účelný a nutný náklad vynaložený v příčinné souvislosti se škodní událostí nelze považovat za ústavně konformní. Uvedeným postupem tak došlo dle náhledu stěžovatelky k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací nekonformní s právním řádem jako významovým celkem, takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01, II. ÚS 523/02, III. ÚS 26/03 a další). Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy.

Právní argumentaci stěžovatelky sice nelze upřít racionální jádro, nicméně jeho posouzení náleží, jak shora uvedeno, především Nejvyššímu soudu. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury. Navíc žalovaná částka je blízká tzv. částce bagatelní, u nichž je zásah do základních práv stěžovatele zpravidla vyloučen. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9). V tomto konkrétním případě, byť by bylo pravdivé, nepovažuje Ústavní soud tvrzené porušení práv stěžovatelky za natolik intenzivní, aby jím mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2014

Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.