IV. ÚS 3786/13
IV.ÚS 3786/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Hany Habešové, zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem na adrese Tábor, Nerudova 3078, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013 č. j. 20 Cdo 3190/2012-908, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. prosince 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. E 134/97 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že na základě návrhu oprávněné Investiční a Poštovní banky, a. s. (nyní Československé obchodní banky, a. s.) ze dne 23. ledna 1997 byl usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 26. ledna 1998 č. j. E 134/97-7 nařízen výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávky oprávněné, a to prodejem nemovitostí povinné. Stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně podávala návrhy na zastavení výkonu rozhodnutí. V předmětné věci Okresní soud v Táboře návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl usnesením ze dne 20. března 2012 č. j. 11 E 134/1997-798. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, usnesením ze dne 19. června 2012 č. j. 15 Co 387/2012-823 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka poté napadla usnesení krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud rozhodnutím napadeným ústavní stížností dovolání jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, kterou napadla toliko usnesení dovolacího soudu, namítala nesprávnost napadeného usnesení a v podstatě i nesprávnost celého exekučního řízení od jeho počátku. Konkrétně pak zpochybnila důkazní řízení, zejména neprovedení jí navrhovaných důkazů. Stěžovatelka má za to, že v provedeném řízení nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Dále stěžovatelka namítala zdlouhavost řízení jak u soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Ze soudního spisu i napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění pak své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, její argumentace tedy směřuje především do řízení před soudy nalézacími. Ústavní soud z obsahu soudního spisu ověřil, že stěžovatelce byl zaručen přístup k Nejvyššímu soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před tímto soudem řádně hájila. Na postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádného pochybení, odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů pak Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti dovolacího soudu, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší soud stěžovatelce zcela srozumitelně vyložil důvody odmítnutí podaného dovolání.

Pokud stěžovatelka poukázala na zdlouhavost v řízení před obecnými soudy, k tomu Ústavní soud pro úplnost uvádí, že k odstranění průtahů v řízení - aniž zkoumal, zda v předmětné věci k průtahům v řízení skutečně dochází - slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty").

Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaného ústavně zaručeného práva, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. ledna 2014

Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.