IV. ÚS 3782/11
IV.ÚS 3782/11 ze dne 24. 7. 2012

N 131/66 SbNU 49
Náležité odůvodnění rozhodnutí obecného soudu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 24. července 2012 sp. zn. IV. ÚS 3782/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K. směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 997/2011-394 ze dne 13. října 2011, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 264/2010-318 ze dne 22. září 2010, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 66/2004-267 ze dne 19. dubna 2010, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se po žalovaném vedlejším účastníkovi domáhal jednak zaplacení částky 359 177 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po dobu od ukončení pracovní neschopnosti do dne 29. října 2004, jednak měsíčně částky ve výši rozdílu mezi svým průměrným příjmem před úrazem a výší plného invalidního důchodu, spojené s návrhem na přednostní projednání, za účasti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 997/2011-394 ze dne 13. října 2011, rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 264/2010-318 ze dne 22. září 2010 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 66/2004-267 ze dne 19. dubna 2010 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 997/2011-394 ze dne 13. října 2011, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 264/2010-318 ze dne 22. září 2010 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 66/2004-267 ze dne 19. dubna 2010 se proto ruší.
Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

2. Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 23 C 66/2004-267 ze dne 19. dubna 2010 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po žalovaném vedlejším účastníkovi domáhal jednak zaplacení částky 359 177 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po dobu od ukončení pracovní neschopnosti do dne 29. října 2004, jednak měsíčně částky ve výši rozdílu mezi průměrným příjmem stěžovatele před úrazem a výší plného invalidního důchodu stěžovatele valorizovaného pro příslušný rok počínaje dnem 1. listopadu 2004, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 13 Co 264/2010-318 ze dne 22. září 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 997/2011-394 ze dne 13. října 2011 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a v záhlaví citovanými rozhodnutími obecných soudů byla flagrantním způsobem porušena jeho základní práva. Podle stěžovatele se v řízení objevila celá řada závažných vad ústavněprávních rozměrů. Na takovýchto vadách jsou pak podle stěžovatele vystavěna i ústavní stížností napadená rozhodnutí, která jsou proto ve výsledku nespravedlivá a ústavně zcela nekonformní. Soudní řízení v této věci se podle stěžovatele naprosto vymykalo principům spravedlnosti v podmínkách materiálního právního státu a postupem a rozhodováním soudů ve věci stěžovatele došlo k narušení kautel ústavnosti a zákonnosti zakotvených v Ústavě, Listině a občanském soudním řádu. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními obecných soudů a zastává názor, že k poškození jeho zdraví, které utrpěl v časných ranních hodinách dne 4. září 2001, došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, a jeho úraz je tedy úrazem pracovním.

4. Stěžovatel ve své velmi rozsáhlé ústavní stížnosti a jejích doplněních přednáší řadu námitek proti postupu obecných soudů a jejich v záhlaví citovaným rozhodnutím. Na prvním místě stěžovatel namítá, že není správný závěr Nejvyššího soudu, dle kterého vzhledem k tomu, že dovolání je podle názoru soudu přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a tvrzení obsažená v dovolání nejsou uplatněním důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ale jen podle jeho § 241a odst. 3 a případně (pokud jde o námitku porušení zásady rovnosti stran a práva na spravedlivý proces a nestrannost soudu) § 241a odst. 2 písm. a), nemohl Nejvyšší soud správnost rozsudku soudu odvolacího z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 občanského soudního řádu nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přihlédnuto. Na podporu této své námitky cituje stěžovatel z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Navíc k tomu stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že jeho dovolání bylo přípustné i podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.

5. Řízení předcházející dovolání je podle stěžovatele zatíženo mnoha vadami, které mohly mít za následek nesprávné posouzení věci a kterými došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Těmito vadami je podle stěžovatele zatíženo jak řízení před soudem prvního stupně, tak především řízení před soudem odvolacím, který nesprávně zjistil skutkový stav na základě soukromé listiny, kterou byl odpolední program teambuildingových a sportovních her. Tento program byl podle stěžovatele vypracován agenturou 24 hours, která byla najata společností Citibank jen a pouze na sestavení programu a realizaci soutěží v odpolední části programu pracovní akce, a z tohoto důvodu není v tomto programu zahrnut společenský večer, který však bezesporu byl podle stěžovatele součástí plánovaného programu společenských aktivit. Soud podle stěžovatele pravomocně rozhodl na základě popřeného důkazu soukromou listinou, které přiznal výsadní postavení, jaké nemá ani veřejná listina.

6. Soudy podle stěžovatele neprovedly volné hodnocení důkazů, neboť důkazy neposoudily jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, nýbrž pouze na základě libovůle. Argumentace žalující strany byla podle stěžovatele po celou dobu konzistentní, a přesto od počátku nebyla soudy brána v úvahu, či pouze ve prospěch zaujatého názoru. Soudy se žádným přijatelným způsobem podle stěžovatele nevypořádaly s tvrzením a důkazy žalované strany. Stěžovatel proto soudům vytýká porušení svého práva na soudní ochranu, zásady rovnosti účastníků řízení a zásady nestrannosti soudu.

7. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nesplnily svoji úlohu stanovenou čl. 90 Ústavy, neboť mezitímním rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto nesprávně koncipovaným výrokem, soud prvního stupně se nevypořádal s rozporuplností ve svědeckých výpovědích, které stěžovatel podrobně rozebírá a demonstruje, řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo zcela zásadními vadami a rozsudek soudu prvního stupně je pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Odvolací soud pak podle stěžovatele potvrdil naprosto nesrozumitelný rozsudek jen proto, že byl v souladu s jeho názorem, a navíc odvolací soud sám zatížil řízení i dalšími závažnými vadami. Rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího nejsou podle stěžovatele ústavně souladná a nerespektují judikaturu Ústavního soudu. Navíc u senátu odvolacího soudu má stěžovatel závažné pochybnosti o jeho nestrannosti a má za to, že o jeho právech nerozhodl v přiměřené době nezávislý a nestranný soud.

III.

8. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení.

9. Za Nejvyšší soud se vyjádřil předseda senátu 21 Cdo JUDr. Zdeněk Novotný. Uvedl, že námitky stěžovatele jsou svojí povahou převážně vyjádřením nesouhlasu a pokračováním polemiky neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí, přičemž na tomto základě předkládá stěžovatel vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právního posouzení věci samé. V tomto směru podává podle vyjádření stěžovatel svůj rozbor skutkového stavu, na základě něhož - důsledně vzato - dovozuje, že poškození zdraví v časných ranních hodinách dne 3. září 2001 (správně 4. září 2001) utrpěl v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, a že tedy jeho úraz je úrazem pracovním. Vycházeje z tohoto vlastního hodnocení skutkového i právního stavu, potom stěžovatel podle vyjádření předestírá úvahu, že jestliže soud prvního stupně a soud odvolací dospěly k opačnému závěru, vyřešily právní otázku posouzení úrazu jako úrazu pracovního v rozporu s hmotným právem, a rozhodnutí odvolacího soudu proto má po právní stránce zásadní význam, a dovolání je tudíž přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Obsah námitek směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu tak podle vyjádření neumožňuje (ani ve světle nejnovější judikatury Ústavního soudu týkající se ústavnosti zmíněného ustanovení) přisvědčit názoru stěžovatele, že napadené rozhodnutí má ústavněprávní přesah. Závěrem Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla usnesením odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.

10. Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu 13 Co JUDr. Vladimír Fučík. Uvedl, že Městský soud v Praze vyjádřil svůj právní názor na věc v odůvodnění svého rozsudku a na jeho podkladě o věci rozhodl, přičemž na svém právním názoru trvá a odkazuje na něj. Rozsudek odvolacího soudu spočívá podle vyjádření na závěru, že žalobce utrpěl těžký úraz s trvalými následky v časných ranních hodinách dne 4. září 2001 při činnosti, která nebyla součástí plánovaných aktivit teambuildingové akce a zjevně se svou povahou blížila společnému bezcílnému pobytu zaměstnanců majícímu povahu zaměstnavatelem placené zábavy, a tedy nebyla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Nešlo tedy o úraz pracovní a odpovědnost zaměstnavatele žalobce za škodu, kterou stěžovatel utrpěl následkem tohoto úrazu, není dána. Proto se podle vyjádření již nebylo třeba zabývat otázkou, zda byl žalobce v okamžiku, kdy se mu úraz stal, v podnapilém stavu. Městský soud v Praze si podle vyjádření není vědom toho, že by rozsudky obecných soudů nebo postupem, který jejich vydání předcházel, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nebo jiného práva chráněného Ústavou nebo Listinou. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, jeho jednání byla veřejná, též odvolací jednání proběhlo veřejně a stěžovatel měl možnost se k věci prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřit. Závěrem Městský soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

11. Za Obvodní soud pro Prahu 1 se vyjádřila předsedkyně senátu 23 C JUDr. Jaroslava Novotná. Ve vyjádření uvedla, že ústavní stížností napadená rozhodnutí považuje Obvodní soud pro Prahu 1 za věcně správná a výtky stěžovatele v ní uvedené za neopodstatněné. Obvodní soud pro Prahu 1 se k věci samé podle vyjádření nemíní vyjadřovat zvlášť nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí, a proto na tato odůvodnění odkázal. Závěrem Obvodní soud pro Prahu 1 navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako neodůvodněná, pokud nebude odmítnuta.

12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost též vedlejšímu účastníkovi řízení, avšak ten se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

13. Vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti byla zaslána stěžovateli na vědomí a k případné replice.

14. Stěžovatel Ústavnímu soudu k uvedeným vyjádřením zaslal repliku, v níž vyjádřil zásadní nesouhlas s vyjádřeními obecných soudů a k těmto vyjádřením přinesl opět podrobnou argumentaci, ve které v zásadě opakuje to, co uvedl již ve své ústavní stížnosti a jejích doplněních. Závěrem své repliky stěžovatel uvedl, že řízení v jeho věci před obecnými soudy považuje za extrémně nespravedlivé.

15. Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.
IV.

16. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud se nejprve zabýval první námitkou stěžovatele, dle které při posouzení přípustnosti jeho dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu měl Nejvyšší soud přihlédnout k důvodům dle § 241a odst. 3 a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, a proto nemělo být pro nemožnost přihlédnutí k těmto důvodům dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

18. Přípustnost dovolání stěžovatele byla vedle odkazu na § 237 odst. 1) písm. b) občanského soudního řádu odůvodněna též odkazem na § 237 odst. 1) písm. c) občanského soudního řádu, přičemž námitky stěžovatele uváděné v dovolání představovaly, jak uvedl ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí sám Nejvyšší soud, uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, a případně také - pokud jde o námitku porušení zásady rovnosti stran a práva na spravedlivý proces a nestrannost soudu - podle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že přezkoumávat správnost rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů nemohl, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem občanského soudního řádu), a uzavřel, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) přípustné.

19. Ústavní soud konstatuje, že závěr obsažený v záhlaví citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterého k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přihlédnuto, je správný.

20. Existuje sice judikatura Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973), nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nález sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25), nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), nález sp. zn. II. ÚS 2837/07 ze dne 6. 8. 2008 (N 136/50 SbNU 205), nález sp. zn. IV. ÚS 670/09 ze dne 6. 10. 2011 (N 173/63 SbNU 33), nález sp. zn. I. ÚS 869/10 ze dne 9. 9. 2010 (N 192/58 SbNU 701), z nichž některé stěžovatel v ústavní stížnosti cituje], dle níž pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, lze obecně napadnout jak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů. Avšak tato judikatura se dotýká interpretace § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Touto novelou bylo ustanovení § 237 odst. 3 s účinností od 1. července 2009 změněno a výslovně stanovuje, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 se nepřihlíží. S ohledem na tuto skutečnost není možno výše uvedenou judikaturu bez dalšího použít. Toto použití by bylo představitelné pouze za určitých podmínek, které Ústavní soud specifikoval ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1464/10 ze dne 28. 7. 2010 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž stěžovatel právě z tohoto usnesení možnost aplikace této judikatury dovozuje.

21. V uvedeném usnesení sp. zn. IV. ÚS 1464/10 Ústavní soud mimo jiné uvedl, že pro efektivní zajištění práva na přístup k dovolacímu soudu jako součásti základního práva na spravedlivý proces musí být i nadále považován za ústavně konformní takový výklad ustanovení § 237 a 241a občanského soudního řádu, dle něhož rozhodnutí odvolacího soudu může mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu jeho § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) - a tudíž může být přípustně napadeno dovoláním - i tehdy, řeší-li "kvalifikovanou" právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé; způsobilým dovolacím důvodem bude důvod uvedený dle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Při rozhodování o ústavních stížnostech tvrdících porušení základního práva na přístup k dovolacímu soudu nerespektováním výše uvedených závěrů plynoucích z citovaných nálezů Ústavního soudu bude ovšem samozřejmým předpokladem (podmínkou přípustnosti), že právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována; v opačném případě by ústavní stížnost mohla být odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy. Ústavní soud však zjistil, že v projednávaném případě tyto podmínky nebyly naplněny, neboť stěžovatel žádnou právní otázku procesní povahy mající judikatorní přesah v dovolání zřetelně neformuloval. Závěr Nejvyššího soudu vylučující možnost připuštění dovolání v projednávané věci podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu byl tedy správný a k nepřípustnému zúžení práva stěžovatele na přístup k dovolacímu soudu nevedl.

22. Ústavní soud po přezkoumání v záhlaví citovaného rozsudku soudu prvního stupně a jemu předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele stran přípustnosti jeho dovolání dle § 237 odst. 1 písm. b). Podle náhledu Ústavního soudu soud prvního stupně při vydání tohoto svého rozhodnutí, následně potvrzeného v záhlaví citovaným rozhodnutím odvolacího soudu, vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, nebyl (odvolací soud dal soudu prvního stupně určité pokyny, ale tyto pokyny zavazující právní názor neobsahují).

23. V dalších námitkách, kterými se Ústavní soud zabýval, stěžovatel brojí proti zjištění skutkového stavu věci a hodnocení důkazů a zpochybňuje z toho vyplývající právní posouzení věci.

24. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji ustálenou a dostupnou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, z níž vyplývá, že jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci, odpovídající kritériím daným ustanovením § 157 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají podobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale také i se zásadami spravedlivého procesu.

25. Městský soud v Praze ve svém zrušujícím usnesení č. j. 13 Co 314/2008-183 ze dne 22. října 2008 uvedl, že aby soud prvního stupně mohl dospět k závěru, zdali je nárok stěžovatele opodstatněn, je třeba nejprve zjistit, zda lze okolnosti, za nichž k úrazu stěžovatele došlo, považovat za plnění pracovních úkolů stěžovatelem, nebo alespoň za situaci, která s plněním jeho pracovních úkolů přímo souvisí. S tímto závěrem se Ústavní soud zcela ztotožňuje.

26. Soud prvního stupně na straně 6 odůvodnění svého následně vydaného rozsudku č. j. 23 C 66/2004-233 ze dne 19. dubna 2010 v této souvislosti mimo jiné uvedl, že teambuildingová akce, které se stěžovatel zúčastnil, byla akcí pracovní, že podle programu měla akce končit slavnostní večeří ve 22 hodin a že bylo prokázáno, že celý den a také celý večer až do 24 hodin byl otevřen bar ke konzumaci alkoholických nápojů. Na straně 7 dále mimo jiné uvedl, že k úrazu došlo po ukončení společenské zábavy, v době, kdy je obvyklé spát, a uzavřel, že úraz se nestal stěžovateli v souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů.

27. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl opět odvolacím soudem (usnesením č. j. 13 Co 23/1010-254 ze dne 18. února 2010) zrušen. Soud prvního stupně se následně měl mimo jiné vypořádat s námitkou stěžovatele, že nebylo postaveno najisto, kdy společenská akce skončila. Pokud jde o tuto dle odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně základní otázku, uvedl tento soud, že z výpovědi p. Z. jak v civilním, tak v trestním řízení vyplynulo, že oficiální program končil večeří, která končila ve 22 hodin, poté následovala volná zábava. Dále soud prvního stupně uvedl, že na základě provedeného dokazování má za prokázané, že akce nazvaná teambuilding a její oficiální program končil večeří, která trvala do 22:00 hodin, poté následovala společenská zábava s tím, že tato skončila nejpozději ve 24:00 hodin, kdy byl uzavřen bar, který byl do té doby otevřen na účet firmy. Úraz se stěžovateli pak podle soudu prvního stupně nestal v souvislosti s plněním programu společenské akce, ale až po jejím skončení.

28. Z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento závěr učinil soud prvního stupně zřejmě na základě výpovědi účastníka akce p. Z. (v tomto civilním řízení) a jeho výpovědi obsažené v trestním spise Policie České republiky, OŘ Kutná Hora č. ORKH-102/Ka-Tč-2011 ve věci zranění stěžovatele (dále jen "trestní spis"), podle kterých akce skončila večeří ve 22:00 hodin a pokračovala individuální zábavou s tím, že bar byl otevřen na účet společnosti do 24:00 hodin a pak lidé konzumovali alkohol na svůj účet. Z výpovědi p. Z. v trestním spise na č. l. 25 dle odůvodnění uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že pro účastníky byl připraven celodenní program, který byl zakončen večerní diskotékou a otevřeným barem na účet banky. O skončení akce večeří ve 22:00 hodin vypověděl dále P. M. (P.) a dle odůvodnění uvedeného rozhodnutí uvedl, že pro účastníky byl otevřen bar až do 24:00 hodin. Z výpovědi M. K. pak soud prvního stupně zjistil, že akce oficiálně skončila večeří ve 21:00 hodin.

29. Ústavní soud z podaného vysvětlení T. Z. obsaženého na str. 25 trestního spisu mimo jiné zjistil, že tento z večerní diskotéky, kterou podle jeho výpovědi byl zakončen celodenní program, odcházel mezi 1:00 až 2:00 hodin ráno. Z podaného vysvětlení V. U., která obsluhovala na baru, obsaženého v trestním spise, Ústavní soud mimo jiné zjistil, že kolem 3. hodiny ráno měla říct, že se bar zavírá. Z výpovědi J. P. obsažené v trestním spise mimo jiné Ústavní soud zjistil, že pro účastníky akce se od 21:00 hodin konala diskotéka a že během večera na baru obsluhovaly V. U. a P. D., ale kdy zavřely bar J. P. neví. Dále Ústavní soud zjistil, že celá akce byla konána pro několik desítek účastníků.

30. Již právě uvedené skutečnosti vedou Ústavní soud k závěru, že soud prvního stupně pro stěžejní zjištění, kdy skončila akce, naprosto nedostatečně zjistil skutkový stav, když provedl zcela nedostatečné dokazování a svůj závěr opřel pouze o výpovědi svědků Z., K. a P. (M.), který však nebyl účastníkem akce. A to přesto, že jejich výpovědi se částečně liší, navíc se liší též to, co vypověděli tito v civilním řízení a co je obsaženo v trestním spise, a přestože mohlo ke zjištění, kdy společenský večer skončil, být provedeno podstatně rozsáhlejší dokazování - V. U. se sice vyslechnout nepodařilo, ale soud neučinil pokus vyslechnout druhou servírku P. D. a nevyslechl k této otázce ani další 3 v řízení slyšené svědky - účastníky akce (p. P., M. a R.), přičemž mu nic nebránilo vyžádat si i seznam dalších účastníků akce a z několika desítek těchto účastníků někoho vyslechnout, což podle náhledu Ústavního soudu v souladu s § 120 odst. 3 občanského soudního řádu měl učinit. Svůj závěr o konci společenského večera soud prvního stupně též dostatečně a logicky neodůvodnil, přičemž ani neuvedl, zda skončení společenského večera ve 24:00 hodin považuje za skončení celé (pracovní) akce, nebo za skončení této celé akce považuje již večeři mezi 21. a 22. hodinou (celá akce mohla mít oficiální a neoficiální program, přičemž i neoficiální program - společenský večer po oficiální večeři - může být nepochybně součástí celé pracovní akce).

31. Odvolací soud pak pouze zopakoval dokazování písemným programem akce pod názvem "CITI GAMES 2001", který však mimo jiné neobsahuje žádný údaj o společenském večeru konaném po večeři mezi 21. a 22. hodinou, a uzavřel, že k úrazu došlo po skončení společenského večera, který následoval po společenské večeři (mezi 21. a 22. hodinou). Odvolací soud tak uvedená pochybení soudu prvního stupně nenapravil.

32. Podle náhledu Ústavního soudu tedy soud prvního stupně a soud odvolací nezjistily dostatečně skutkový stav, nehodnotily odpovídajícím způsobem provedené důkazy a jejich v záhlaví citovaná rozhodnutí nejsou stran jimi ve věci učiněného závěru řádně a dostatečně odůvodněna. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jejich postupem v projednávané věci došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

33. S ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a s ohledem na skutečnost, že už právě uvedené skutečnosti jsou způsobilé vyvolat kasační zásah Ústavního soudu, se Ústavní soud k dalším konkrétním tvrzením a námitkám stěžovatele, stejně jako k meritorním otázkám, které byly předmětem řízení před obecnými soudy, v této fázi řízení nijak nevyslovil a předpokládá, že se jimi budou odpovídajícím způsobem obecné soudy zabývat.

34. Ústavní soud uzavírá, že v projednávaném případě shledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, a proto v záhlaví citovaná rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ačkoli Ústavní soud neshledal žádné pochybení dovolacího soudu, zrušil společně s v záhlaví citovanými rozhodnutími soudu prvního stupně a soudu odvolacího i jeho v záhlaví citované rozhodnutí, neboť to nemohlo za této situace zůstat bez kasace.

35. K návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala, přičemž Ústavní soud se i bez využití tohoto postupu projednávanou ústavní stížností zabýval neprodleně po jejím doručení a činil jednotlivé kroky v nejkratších možných termínech. Rozsah ústavní stížnosti a dalších podání stěžovatele i rozsah podání stěžovatele v řízení před obecnými soudy však měl za následek, že jednotlivé úkony v řízení vyžadovaly delší časový prostor a řízení před Ústavním soudem se v důsledku toho prodloužilo. Tomu by však ani postupem dle § 39 zákona o Ústavním soudu nebylo možno zabránit.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.