IV. ÚS 375/04
IV.ÚS 375/04 ze dne 7. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud ČR rozhodl dne 7. dubna 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. A. V., proti výroku č. III. usnesení Vrchního soudu v Praze čj. 1 Co 163/2004-73, ze dne 3. 8. 2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedené části usnesení vrchního soudu. Tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv tak, že dne 26. 11. 2003 usnesením čj. 34 C 149/2003-35 Městský soud v Praze zamítl návrh stěžovatele na zajištění důkazu (zajištění originálu usnesení o přerušení jeho trestního stíhání a 38 určitých listin obsažených ve spise ČTS: MROV-285/1 TO-105-2002 Městského ředitelství Policie ČR v Ostravě) a na předběžné opatření (stěžovatel se domáhal, aby soud předběžným opatřením zakázal konkrétní slovní výroky některých zaměstnankyň Ministerstva vnitra) podané spolu se žalobou na ochranu osobnosti proti České republice - Ministerstvu vnitra a příslušníkům Policie ČR a proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení usnesením ze dne 3. 8. 2004, čj. 1 Co 163/2004-73, zamítavé výroky soudu I. stupně týkající se zajištění důkazu a vydání předběžného opatření (usnesení soudu I. stupně v odst. I. a II. výroku) potvrdil. Ani vrchní soud neshledal důvodným návrh žalobce (nyní ústavního stěžovatele) na zajištění důkazů podle § 102 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Smyslem zajištění důkazů je podle vrchního soudu předejít možnosti, že později důkaz nebude možné provést vůbec nebo s velkými obtížemi. Tak tomu v souzené věci není, neboť spis ČTS: MROV-285/1 TO-105-2002 Městského ředitelství Policie ČR v Ostravě, zajištění jehož částí se stěžovatel domáhá, si soud může případně k důkazu sám kdykoliv vyžádat. Subjektivní obavy stěžovatele o nebezpečí zničení či jiného znehodnocení uvedených listin nemohou být důvodem pro postup podle § 102 odst. 2 o. s. ř. Stejně tak neshledal vrchní soud důvodným návrh na nařízení předběžného opatření, protože požadovaným zákazem pronášet určité výroky by nedošlo k zatímní úpravě poměrů účastníků, ale k úpravě konečné, neboť předmětem řízení jsou právě uvedené výroky určitých pracovnic Ministerstva vnitra. Pokud se stěžovatel domáhal zákazu dispozice s materiály obsaženými ve výše uvedeném spise Městského ředitelství v Ostravě, vrchní soud konstatoval, že by požadovaným výrokem zasahoval do oblasti trestně právních vztahů, což mu nepřísluší. V občansko právním řízení není soud oprávněn k tomu, aby orgánům činným v trestním řízení omezil, popř. znemožnil jejich činnost, jak by se zákazem dispozice s materiály nepochybně stalo. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že uvedené návrhy na zajištění důkazů a na předběžné opatření podal soudu v obavě, že by mohlo dojít k manipulaci s důkazy a dalšímu zasahování do jeho práv. Tato obava byla údajně vyvolána dosavadním postupem představitelů Policie ČR v řízení. Obecné soudy odmítnutím stěžovatelových návrhů měly odepřít ochranu jeho právům a tím podle stěžovatele zasáhnout do jeho základního práva na spravedlivý proces, daného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel poukázal v této souvislosti i na čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti požaduje, aby soud provedl zásahy, k nimž není oprávněn a které by ve svém důsledku znamenaly porušení základních ústavních principů soudního řízení. Ústavní soud konstatuje, že otázkou způsobilosti předběžného opatření zasáhnout či omezit ústavně zaručená práva či svobody se již zabýval ve svých dřívějších rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 16, rok 1999 - IV. díl, C.H.BECK, pod č. 158, str. 171 a násl., nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 8, rok 1997 - II. díl, C.H.BECK, pod č. 69, str. 183 a násl. a nález sp.zn. II. ÚS 343/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č.28, ročník 2002 - díl IV., pod č. 140, str. 223 a násl.). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření je v principu přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků, jde-li o předběžné opatření představující zásah do základního práva, jenž není odstranitelný v dalším řízení před obecnými soudy. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal, že by napadené zamítavé rozhodnutí vrchního soudu vybočilo z rámce ústavnosti a bylo zásahem do stěžovatelových základních práv. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy požadoval zajištění části spisu Městského ředitelství Policie ČR v Ostravě; soud, který je ve svém postupu vázán příslušnými ustanoveními o. s. ř., však není oprávněn stěžovatelem požadovaným postupem do vyšetřování zasáhnout. Takový zásah by byl překročením soudní pravomoci a znamenal by ve svém důsledku porušení pravidel spravedlivého procesu. Pokud tedy soud požadavek stěžovatele odmítl, postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a ústavně konformním způsobem. Jestliže se stěžovatel domnívá, že postup Policie ČR v jeho případě nebyl korektní, trestní řád mu dává dostatek jiných možností ke zjednání nápravy. Pokud jde o požadavek na vydání předběžného opatření (zákaz konkrétních slovních výroků), tyto výroky jsou předmětem řízení v souvislosti se žalobou stěžovatele na ochranu osobnosti proti České republice - Ministerstvu vnitra a příslušníkům Policie ČR a proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Pokud by soud požadované rozhodnutí vydal, jeho postup by byl ve svém důsledku protiústavní, neboť by jím předjímal v rozporu s ust. § 102 o. s. ř. rozhodnutí ve věci samé. Porušení základních navrhovatelových práv nelze spatřovat v postupu soudu, který odmítl zatímní úpravu právních poměrů účastníků, jejíž potřeba nebyla prokázána, kteroužto skutečnost soud ve svém rozhodnutí, podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně zdůvodnil. Pouhá subjektivní obava stěžovatele, důvěryhodně nedoložená, nemůže být dostatečným důkazem o protiústavnosti postupu obecného soudu. Tvrzení stěžovatele o tom, že napadeným postupem soudu došlo k případu denegatio iustitiae, by mělo místo zejména tam, kde se soud odmítne protiprávně věcí vůbec zabývat. Toto základní právo především garantuje každému přístup k soudu a zahrnuje samozřejmě i právo na to, aby soud v takovém případě žalobu přezkoumal stanoveným postupem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s příslušnými procesními předpisy při respektování jednotlivých záruk práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny. V posuzovaném případě do uvedených základních práv zasaženo nebylo. Stěžovateli nebylo bráněno, aby se obrátil na příslušný soud, který také v řízení jeho žalobu přezkoumává. Jak Ústavní soud zjistil, postupuje přitom v souladu s procesními normami stanovenými příslušnými částmi o. s. ř. Pro takto vyložené důvody Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2005 JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.