IV. ÚS 3744/16
IV.ÚS 3744/16 ze dne 20. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatelky Jarmily Černotové, zastoupené Mgr. Ivo Hudečkem, advokátem se sídlem v Šenově u Nového Jičína, Dukelská 76, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2015 č. j. KSOS 39 INS 9012/2009-B46, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2016 a doplněné podáním ze dne 18. 1. 2017, se Jarmila Černotová (dále jen "dlužnice" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané ve věci návrhu na přiznání osvobození od placení pohledávek podle ustanovení § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a Krajskému soudu v Ostravě uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.

II.

Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývají tyto skutečnosti.

Dne 13. 11. 2015 usnesením č. j. KSOS 39 INS 9012/2009-B46 Krajský soud v Ostravě (dále jen "insolvenční soud") návrh dlužnice na osvobození od placení pohledávek zamítl s odůvodněním, že dlužnici vznikl v průběhu oddlužení závazek, který přes poučení soudu neuhradila. Dlužnici byla poskytnuta lhůta ke splnění závazku. Dlužnice tvrdila, že závazek uhradí po skončení oddlužení, což neučinila, čímž porušila povinnosti dle § 412 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona nepřijímat na sebe nové závazky. Proti tomuto rozhodnutí dlužnice nepodala odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, ačkoliv o tomto svém procesním právu byla insolvenčním soudem řádně poučena.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadené rozhodnutí insolvenčního soudu je formalistické a nespravedlivé, a že insolvenční soud nepřihlédl ke všem skutečnostem a okolnostem, čímž porušil její právo na rovné postavení v soudním řízení, právo na řádný proces a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Vyjádřila též názor, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Další obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí jí napadených, uvádět netřeba, neboť z důvodů níže uvedených bylo nutno ústavní stížnosti odmítnout.
IV.

Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatelky, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatelka již vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelka je tedy povinna vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být její ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.

V projednávaném případě je evidentní, že stěžovatelka mohla proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 13. 11. 2015 č. j. KSOS 39 INS 9012/2009-B46 podat ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím insolvenčního soudu, což přes řádné poučení soudem neučinila. Ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud zvažoval postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 citovaného ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Při posuzování aplikace citovaného ustanovení si byl Ústavní soud vědom kritérií stanovených ve svých dosavadních rozhodnutích, v nichž vyložil, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, což značí, že je třeba je vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101)].

V projednávaném případě Ústavní soud takový přesah nezjistil, a nevyplývá ani z odůvodnění ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2017

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.