IV. ÚS 3733/16
IV.ÚS 3733/16 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Milana Vančaty, zastoupeného Mgr. et Ing. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem Pařížská 9, Praha 1, pobočka nám. 1. máje 101/2, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2016 č. j. 17 Co 419/2016-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením v právní věci navrhovatele (dále jen "stěžovatel") proti odpůrcům: 1) UNUS, s. r. o. se sídlem Otvice 264, Jirkov, IČO: 60278307 (dále "odpůrce 1") a 2) Elektroservis - Aleš Krpelán, s. r. o. se sídlem Novodvorská 1077/84, Praha 4, IČO: 24310212 (dále jen "odpůrce 2"), o nařízení předběžného opatření, o odvolání odpůrce 2) proti výroku I. usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 4. 2016 č. j. 50 Nc 2512/2016-21, změnil citované rozhodnutí ve výroku I., II. a III. tak, že návrh stěžovatele ze dne 21. 4. 2016 na nařízení předběžného opatření zamítl (výrok I.), dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit odpůrci 2) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 79 892 Kč (výrok II.) a že ve vztahu mezi stěžovatelem a odpůrcem 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Krajský soud v odůvodnění mimo jiné poukázal na to, že nemohl zohlednit teprve před ním stěžovatelem a odpůrcem 2) uplatněné skutečnosti, neboť pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vydání usnesení soudu prvního stupně (§ 75c o. s. ř.). Odvolací soud dále k otázce tvrzeného překročení oprávnění zastupovat uvedl, že i nadále (tj. i podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen "o. z.") platí, že následkem překročení zástupcova oprávnění jednat za zastoupeného, včetně jednání bez plné moci (ať již v důsledku její neexistence nebo neplatnosti), není neplatnost jeho právního jednání, ale to, že případně z právního jednání není zavázán zastoupený, nýbrž zástupce (k tomu připomněl rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1635/2005). Kvůli tomu nemůže být žaloba o určení neplatnosti kupní smlouvy úspěšná, je-li neplatnost kupní smlouvy odvozována pouze od neexistence nebo neplatnosti plné moci, popř. překročení oprávnění zastupovat. Odvolací soud v této souvislosti připomněl, že i když stěžovatelova tvrzení k důvodům neplatnosti kupní smlouvy jsou velmi obecná, nabízí se posouzení věci z hlediska § 437 odst. 2 o. z., podle kterého jedná-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho dovolat pouze zastoupený (srov. § 586 odst. 1 o. z.). V souzené věci je však zastoupeným odpůrce 1) a navíc ze žádného právního předpisu nevyplývá oprávnění stěžovatele vykonávat vlastním jménem práva odpůrce 1); uvedené nelze dovodit ani z postavení stěžovatele jako společníka a jednatele odpůrce 1). Krajský soud proto konstatoval, že kvůli nedostatku aktivní věcné legitimace nemůže být žaloba stěžovatele o určení neplatnosti kupní smlouvy úspěšná, je-li její neplatnost odvozována z rozporu zájmů mezi zástupcem a zastoupeným [odpůrcem 1)]. Odvolací soud proto uzavřel s tím, že v důsledku neosvědčení nároku stěžovatele ve věci samé (o určení neplatnosti kupní smlouvy), není dána ani potřeba prozatímní úpravy poměrů účastníků.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně vylíčil rozhodné skutečnosti. Dále poukázal na to, že "nemá k dispozici jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím by mohl účinněji hájit svá práva a má zásadně i naléhavý právní zájem na určení, že kupní smlouva je neplatná, resp. neúčinná". Proto je třeba do doby, než bude ve věci meritorně rozhodnuto, prozatímně upravit poměry účastníků, neboť ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 394/01), resp. nikdo by neměl mít prospěch ze svého protiprávního jednání. Stěžovatel závěrem zdůraznil, že odvolací soud neuvážil postup podle § 150 o. s. ř., tedy neuvážil důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s aplikací a výkladem norem podústavního práva, což ve svém důsledku představuje stěžovatelův nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady civilních soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup civilních soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí. Výjimku představují případy konkurence norem podústavního práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01), jakož i situace, kdy Ústavní soud za ústavně neslučitelné považuje případy svévolné soudní aplikace normy podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000). Ústavní soud musí konstatovat, že porušení těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal.

Odvolací soud aplikoval adekvátní podústavní právo a připomněl dotčenou judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1635/2005). V napadeném usnesení dotčené otázky byly předmětem judikatorního posuzování Nejvyšším soudem (srov. rozsudek sp. zn. 29 Odo 914/2004 nebo i usnesení sp. zn. 29 Cdo 4602/2007), které navíc obstálo při posouzení, zda pro rozhodnutí o předběžném opatření je rozhodující stav v době vydání usnesení soudu prvního stupně (srov. § 75c odst. 4 o. s. ř.) i v řízení před Ústavním soudem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 101/09).

Ústavní soud poukazuje na to, že odvolací soud podrobně a vyčerpávajícím způsobem uvedl důvody pro přijetí svého rozhodnutí; jeho argumentaci považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Pochybení Ústavní soud neshledal ani ve stěžovatelem připomenutém požadavku, že odvolací soud měl uvážit důvody, pro které nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, neboť odvolací soud zcela jasně své rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů odůvodnil a okolnosti vedoucí k úvaze o uplatnění postupu podle § 150 o. s. ř. neshledal.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.