IV. ÚS 3730/11
IV.ÚS 3730/11 ze dne 7. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. U., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. října 2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do práva na rovnost subjektů, na nerušené užívání vlastnického práva a na spravedlivý proces zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení ust. § 15 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti").

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 18 C 125/2011 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č. j. 18 C 125/2011-60 ze dne 1. srpna 2011 zastavil řízení o žalobě stěžovatele v části, ve které se na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 12.060,- Kč a dále rozsudkem č. j. 18 C 125/2011-89 ze dne 18. října 2011 uložil žalované zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve specifikované výši z částky 12.060,- Kč ode dne 25. května 2012 do dne 14. července 2012 (výrok I.), žalobu v části, ve které se stěžovatel domáhal na žalované zaplacení úroku z prodlení ve specifikované výši za období ode dne 24. ledna do dne 24. května 2012 zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že aplikace ust. § 15 zákona o odpovědnosti zakládá nerovnost subjektů civilněprávního vztahu a v důsledku pak dochází i k zásahu do majetkové sféry, tedy k zásahu do ochrany vlastnického práva a nerušeného užívání majetku. Stěžovatel má za to, že toto ustanovení regulující předběžné projednání nároku je v rámci obecné úpravy náhrady škody, především ust. § 415 a násl. občanského zákoníku, zjevným zvýhodněním specifického okruhu subjektů práva, a to České republiky a samosprávných celků, na úkor ostatních subjektů - fyzických a právnických osob, a tedy je protiústavní. Ustanovením § 15 odst. 2 je navíc podle stěžovatele před uplynutím lhůty 6 měsíců poškozenému bráněno v přístupu k soudu.

Stěžovatel má za to, že zcela zjevným projevem diskriminace je i odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. dubna 2003, dle kterého je stát povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona o odpovědnosti a teprve marným uplynutím této lhůty, nikoliv uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku, ocitá se stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Z tohoto odůvodnění podle stěžovatele zjevně soud vycházel, když stěžovateli nepřiznal příslušenství pohledávky již za období od uplatnění nároku u žalované.

Stěžovatel dále uvádí, že z žádného ustanovení zákona o odpovědnosti nevyplývá, že by se běh lhůty pro příslušenství pohledávky jakýmkoliv způsobem stavěl po dobu předběžného projednání nároku. Takovýto výklad je podle stěžovatele protiústavní, neboť zvýhodňuje stát oproti jiným subjektům, které odpovídají za škodu podle soukromého práva a nepřiměřeným způsobem zasahuje majetkovou sféru stěžovatele a nerozmnožuje jeho majetek o nárok, který je po právu.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je pak podle stěžovatele zcela zjevným excesem, který zasahuje právo na spravedlivý proces, jehož integrální součástí je i spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatel uvádí, že soud zjevně, zcela nelogickým a absurdním způsobem porušil princip úspěchu ve věci. Na jedné straně soud podle stěžovatele konstatoval úspěch žaloby a její oprávněnost, avšak nerozhodoval podle úspěchu ve věci založeném na jistině žaloby, ale na úspěchu ve věci podle příslušenství. Takovéto rozhodnutí je podle stěžovatele rozhodnutím popírajícím dosavadní ustálenou judikaturu ohledně nákladů řízení, která je založena výhradně na úspěchu ohledně jistiny uplatněné žalobou.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Nárok jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, má ústavněprávní základ. Hledat jej je třeba nejen v čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, tedy v principech materiálního právního státu, který musí nést odpovědnost za nezákonné jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 19]. V oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva. Tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě. Již z úpravy v Listině pak plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace a důvodem (oproti jiným subjektům práva) je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení a automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. stěžovateli známý nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. února 2010 (N 33/56 SbNU 373), který stěžovatel připojil ke své žalobě, nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. srpna 2007 (N 133/46 SbNU 249), usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. prosince 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. května 2012].

Důvody, na základě nichž Ústavní soud aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti, již Ústavní soud podrobně vysvětlil v nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), a v usneseních sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. prosince 2011 a sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. května 2012 (zmiňovaných výše), a proto na tato rozhodnutí Ústavní soud pouze odkazuje.

Pokud tedy jde o namítané zvýhodnění státu a samosprávných celků institutem předběžného projednání nároku a šestiměsíční lhůtou k náhradě škody, nepovažuje Ústavní soud tyto námitky za důvodné. Ze stejných důvodů pak nepovažuje Ústavní soud za protiústavní závěr, dle kterého se do uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku nedostává stát do prodlení a rozhodnutím o nepřiznání části požadovaného příslušenství (výrokem II. v záhlaví citovaného rozhodnutí) k zásahu do ústavních práv stěžovatele proto nedošlo.

Ačkoli stěžovatel nepřináší žádnou argumentaci proti výroku I. v záhlaví citovaného rozhodnutí, jímž mu byla část příslušenství přiznána, v petitu ústavní stížnosti navrhl zrušení celého tohoto rozhodnutí, tedy včetně jeho výroku I. Ústavní soud k tomu pouze stručně konstatuje, že touto částí napadeného rozhodnutí bylo stěžovatelově žalobě vyhověno, a proto jí k žádnému zásahu do stěžovatelových práv dojít nemohlo.

Stran napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí plyne, že soud při rozhodnutí o nákladech řízení skutečně zohlednil rozhodnutí o příslušenství žalovaného nároku, přičemž jistinu nároku, ohledně které bylo řízení zastaveno, zcela pominul.

Ústavní soud však podotýká, že k otázce náhrady nákladů řízení se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem k této povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se pak silněji než jinde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Dále nelze přehlédnout též skutečnost, že předmětem ústavní stížnosti je nepřiznání náhrady řízení, kterou by, pokud by soud vůbec shledal důvody k přiznání této náhrady stěžovateli, činila částka maximálně cca 11.000,- Kč (nepočítaje DPH, kterou by bylo nutno odvést státu), přičemž tuto částku lze za současné socioekonomické situace označit za bagatelní. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další) přitom dal již v minulosti najevo, že v takových případech, s výjimkou naprosto extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

Každá věcná nesprávnost rozhodnutí nebo každé pochybení soudu tedy neznamená vždy zároveň zásah do ústavně zaručených práv a svobod či principů. Aby věc nabyla ústavněprávní roviny, musí pochybení či zásah orgánu veřejné moci do práv účastníka řízení mít určitou intenzitu. Předmětné pochybení soudu podle náhledu Ústavního takové intenzity, aby bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, nedosahuje.

Mimo výše uvedených skutečností k tomuto závěru vede Ústavní soud též počínání stěžovatele, který podal žalobu již v průběhu šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku, kdy žalovaná s plněním nároku v prodlení nebyla, přičemž stěžovateli bylo v průběhu této lhůty opakovaně žalovanou sděleno, že je připravena plnit, a to po doložení příslušných dokladů dokládajících existenci a výši požadovaného nároku. Tyto doklady však doložil stěžovatel až po druhé výzvě žalované ze dne 5. května 2011, přičemž první výzva byla ze dne 28. března 2011. Neprodleně po doložení požadovaných dokladů byla stěžovateli požadovaná částka žalovanou zaslána poštovní poukázkou, avšak ten si částku nevyzvedl (přitom na její zaslání byl přípisem žalované právnímu zástupci stěžovatele stěžovatel upozorněn) a po jejím navrácení žalované byla tato částka, opět neprodleně, poukázána na účet stěžovatele, jehož číslo v mezidobí zástupce stěžovatele žalované sdělil. Ústavní soud je toho názoru, že pokud by stěžovatel poskytl včas potřebnou součinnost, mohl požadovanou částku obdržet od žalované podstatně dříve a žalovaná by se nedostala do prodlení. Navíc podle náhledu Ústavního soudu ani nebylo nezbytné podávat žalobu, když žalovaná vyjádřila připravenost doložený nárok uhradit. To, že stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vztahující se k jistině žalovaného nároku, tak Ústavní soud nepovažuje za nespravedlivé a i tuto okolnost vzal v úvahu při posouzení intenzity pochybení soudu při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vazbě k základním právům stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, stejně jako s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu, který je návrhem pouze akcesorickým, a musí tak sdílet osud odmítané ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.