IV. ÚS 373/04
IV.ÚS 373/04 ze dne 11. 11. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti M. V. zastoupeného JUDr. J. Š. advokátem proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nečinnosti Nejvyššího správního soudu v řízení sp. zn. 2 Ads 76/2003, v jejímž důsledku došlo k promlčení finančních nároků plynoucích z částečné invalidity stěžovatele,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou včas brojí stěžovatel proti postupu Nejvyššího správního soudu v řízení sp. zn. 2 Ads 76/2003, který podle stěžovatele svou nečinností porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a pro nepřiměřenou délku správního a soudního řízení došlo k promlčení finančních nároků plynoucích z částečné invalidity.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, kasační stížností napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 14 Ca 536/99, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 7. 1999, jímž byl stěžovateli odňat podle ust. § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. ode dne 20. 9. 1999 plný invalidní důchod. Toto rozhodnutí bylo podle stěžovatele odůvodněno tak, že podle posudku lékařky OSSZ v Chomutově ze dne 20. 11. 1997 stěžovatel není plně invalidní, neboť jeho pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činí pouze 25 %.

Nejvyšší správní soud podle stěžovatele přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel vytýkal správnímu orgánu a následně krajskému soudu, že při vydání správního rozhodnutí byl podkladem neaktuální posudek lékařky OSSZ v Chomutově ze dne 20. 11. 1997, ačkoliv byl již k dispozici novější posudek. Nejvyšší správní soud však v tomto vadu správního řízení nespatřoval a naopak konstatoval, že předmětný posudek je posudkem podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., zatímco posudky Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí jsou vypracovávány pro účely přezkumného řízení soudního podle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., nikoliv primárně pro účely správního řízení. Správní orgán přitom podle Nejvyššího správního soudu postupoval v souladu s § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., neboť odňal plný invalidní důchod až ode dne 20. 9. 1999, ačkoliv dokonce citovaným posudkem lékařky OSSZ v Chomutově ze dne 20. 11. 1997 byla uznána plná invalidita stěžovatele pouze na dobu přechodnou, tj. na dobu od 14. 8. 1997 do 20. 11. 1997.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před Nejvyšším správním soudem namítal vadu předchozích řízení, která měla spočívat v odmítnutí doplnit dokazování znaleckým posudkem prof. MUDr. M. ze dne 5. 4. 1999 a dále, že byla porušena zásada upravující povinnost soudu vycházet ze skutkového stavu a právního stavu, který existoval v době rozhodování. Ani v této části nebyly podle stěžovatele jeho námitky ze strany Nejvyššího správního soudu akceptovány, když bylo konstatováno, že prof. M. je znalcem v oboru lékařství klinického, nikoliv posudkového. S klinickými údaji obsaženými v jeho posudku se posudkové komise MPSV ve svých posudcích vypořádaly, nicméně závěry tohoto znalce jsou irelevantní, a nebylo proto třeba doplňovat dokazování o tento znalecký posudek.

V odůvodnění rozsudku pak Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovateli nic nebrání v tom, aby si o částečný invalidní důchod podal žádost příslušné okresní správě sociálního zabezpečení, pokud tak již neučinil.

Stěžovatel se ovšem domnívá, že nepřiměřenou délkou řízení došlo k promlčení finančních nároků plynoucích z částečné invalidity. Proto v závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž konstatuje, že Nejvyšší správní soud svým jednáním porušil základní právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje obsahové a formální náležitosti a zda se jedná o ústavní stížnost přípustnou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a skutečností, které z ústavní stížnosti vyplývají, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje toliko subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce, který lze uplatnit pouze v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem.

Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání.

Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Z obsahu ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel nebrojí proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který z předmětného řízení vzešel, tedy nebrojí proti skutečnosti, že soudy ve správním soudnictví akceptovaly průběh a výsledek předchozího správního řízení (odnětí plného invalidního důchodu), nýbrž napadá toliko skutečnost (spočívající dle tvrzení stěžovatele v promlčení nároku na částečný invalidní důchod), která podle stěžovatele nastala v důsledku nepřiměřené délky řízení. Jinými slovy, stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí proti rozhodnutím, která se týkají odnětí plného invalidního důchodu, nýbrž brojí proti - podle jeho tvrzení - nepřiměřené délce řízení u Nejvyššího správního soudu, z níž dovozuje negativní důsledek v podobě "promlčení finančních nároků" na výplatu částečného invalidního důchodu. Z toho důvodu kvalifikoval Ústavní soud stížnost nikoliv jako ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, ale jako stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci.

Pokud ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že průtahy v řízení došlo k "promlčení finančních nároků plynoucích z částečné invalidity" (stěžovatel má zřejmě na mysli zánik nároku na výplatu důchodu podle ust. § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů), nevyplývá z ústavní stížnosti to, že by tento nárok u příslušných orgánů správy sociálního zabezpečení uplatnil a že by tedy bylo postaveno najisto jeho tvrzení o tom, že nárok na výplatu důchodu skutečně zanikl. Takové tvrzení stěžovatele je pouze hypotetické a jeho akceptace Ústavním soudem by stavěla Ústavní soud do pozice, kdy by svým rozhodováním nahrazoval pravomoc jiných orgánů. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nemůže předjímat posouzení této otázky a rozhodnutí o ní před tím, než se jí budou zabývat příslušné orgány veřejné moci.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2004

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.