IV. ÚS 3719/16
IV.ÚS 3719/16 ze dne 7. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. K., t. č. ve Věznici Plzeň - Bory, P. O. BOX 335, 306 35 Plzeň, zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, se sídlem Sokolovská 2170/161, 180 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016č. j. 11 Tdo 930/2016-47, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2015 sp. zn. 12 To 59/2015, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015 sp. zn. 57 T 2/2015, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti a) Nejvyššího státního zastupitelství, b) Vrchního státního zastupitelství v Praze a c) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: .
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:

I. Ústavní soud obdržel dne 9. listopadu 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se R. K. (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015 sp. zn. 57 T 2/2015 byl stěžovatel (obviněný), společně s dalšími třemi spoluobviněnými, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti a půl roku a současně trest vyhoštění na dobu neurčitou.

2) Uvedeného trestného činu se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tím, že v součinnosti se spoluobviněnými a s dalšími osobami působícími v zahraničí, organizoval převoz omamné látky heroinu z Nizozemského království do České republiky za účelem jeho další distribuce. Celkové množství zajištěné omamné látky dovezené do České republiky přitom činilo 248,75 gramů směsi heroinu, paracetamolu a kofeinu, s průměrnou koncentrací účinné látky 45,8 %.

3) K odvolání všech obviněných Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 6. října 2015 sp. zn. 12 To 59/2015 zčásti zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") ve výrocích o trestech ostatních spoluobviněných a nově v tomto směru rozhodl. Odvolání stěžovatele odvolací soud zamítl jako nedůvodné.

4) Dovolání obviněného Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 28. července 2016 č. j. 11 Tdo 930/2016-47 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné.

III. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy. Je přesvědčen, že skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s jeho právem na spravedlivý proces. Hodnotící úvahy nalézacího soudu podle stěžovatele nesplňují požadavky formulované v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, odporují zásadám formální logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V tomto směru stěžovatel rovněž namítá porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu a zásady materiální pravdy. V následující části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí důvody, pro které nesouhlasí s hodnocením důkazů, tak jak je provedl nalézací soud. Především namítá nevěrohodnost jedné ze spoluobviněných, která v trestním řízení vystupovala v pozici tzv. spolupracující obviněné, napadá obsah její výpovědi a předestírá vlastní hodnocení skutkového děje, jakož i jednotlivých důkazů.

Na závěr stěžovatel Ústavní soud informuje, že v dané trestní věci podal dne 29. září 2016 návrh na povolení obnovy řízení a zmiňuje důvody, pro které se domnívá, že jeho žádost bude úspěšná. Z této části textu se dále podává, že stěžovatel v průběhu trestního řízení navrhl provedení důkazu (výslechu svědka), jímž měla být zpochybněna výpověď spolupracující obviněné. Jeho návrhu však odvolací soud nevyhověl a stěžovatel v takovém postupu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
IV. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Ústavní soud proto není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).

Právě proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a zjistil, že nevykazují žádná z pochybení, jež jsou jim vytýkána stěžovatelem. Právě naopak, závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel se dopustil trestného činu, který je mu kladen za vinu, jednoznačně vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud v tomto směru nemá, čeho by rozhodnutím obecných soudů vytknul. Napadená rozhodnutí jsou logicky, přesvědčivě, jasně a srozumitelně odůvodněna; zjištěný skutkový stav se z provedených důkazů a jejich hodnocení zřetelně podává. Ústavní soud za této situace nepovažuje za nutné znovu rekapitulovat jednotlivé závěry obecných soudů, neboť je s nimi stěžovatel dobře obeznámen.

Hodnocení výpovědi spolupracující obviněné se věnovaly jak nalézací soud (strana 11 jeho rozhodnutí), odvolací soud (strany 7-8 jeho rozhodnutí), tak i soud dovolací (strana 8 jeho rozhodnutí), přičemž dospěly k závěru, že daná výpověď koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy. V tomto směru tak stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, jimiž se obecné soudy dostatečně (a opakovaně) zabývaly, přičemž jejich závěry nevykazují znaky extrémního nesouladu, jak se domnívá stěžovatel.

Stran tvrzení stěžovatele o neprovedení jím navrhovaných důkazů (návrh stěžovatel učinil až v řízení před odvolacím soudem) Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu (strana 9-10). Jeho závěr, že veškeré důkazní návrhy stěžovatele se nijak nepojily s projednávanou trestní věcí, ale údajnou (jinou) trestnou činností spolupracující obviněné, považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněný. Neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem z toho důvodu, že tyto nijak nesouvisely s projednávanou trestnou činností a nemohly tak v tomto směru vnést do věci nové skutečnosti či zjištění, nepředstavuje případ tzv. opomenutých důkazů.

Zbývá dodat, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. května 2005 sp. zn. II. ÚS 681/04).

Protože Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, nebyl ani dán důvod k jeho kasačnímu zásahu, a proto podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.