IV. ÚS 370/17
IV.ÚS 370/17 ze dne 15. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Žufana, zastoupeného Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského nám. 56, doručovací adresa Praha 3, Nitranská 19, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016 č. j. 14 Cmo 128/2016-309, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 4. 2. 2017 se Filip Žufan (dále jen "navrhovatel" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané ve věci předběžného opatření v řízení o určení členství a vrácení daru.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 11. 2. 2016 usnesením č. j. 81 Cm 41/2011-231 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") návrh navrhovatele (doručený soudu dne 10. 2. 2016) na nařízení předběžného opatření, jímž by byla Anastazii Chizové uložena povinnost zdržet se nakládání se specifikovanou bytovou jednotkou a spoluvlastnickými podíly na společných částech a pozemku v Praze, k. ú. Holešovice, odmítl (výrok I), a to do dne nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bude skončeno řízení ve věci samé. Nalézací soud v odůvodnění uvedl, že navrhovatel nesplnil svou povinnost složit podle § 75b odst. 1 a 2 o. s. ř. jistotu ve výši 10 000 Kč, a proto návrh odmítl, neboť neshledal důvod ke změně svého názoru na finanční možnosti navrhovatele.

Dne 3. 11. 2016 usnesením č. j. 14 Cmo 128/2016-309 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání navrhovatele proti výroku I usnesení nalézacího soudu ze dne 11. 2. 2016 č. j. 81 Cm 41/2011-231 odmítl. Ze spisu odvolací soud zjistil, že nalézací soud usnesením ze dne 14. 4. 2016 č. j. 81 Cm 41/2011-280 návrh (došlý soudu dne 12. 4. 2016) na vydání předběžného opatření totožného obsahu jako v předmětné věci zamítl s odůvodněním, že navrženým předběžným opatřením by jeho účelu nebylo možné dosáhnout, a navrhovatel se proti tomuto usnesení odvolal. Odvolání do usnesení nalézacího soudu ze dne 11. 2. 2016 č. j. 81 Cm 41/2011-231, které je předmětem tohoto odvolacího řízení, se tak stalo bezpředmětným. Odvolací soud proto za použití § 218 o. s. ř. odvolání odmítl. Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost.

Jak bylo rozhodnuto o odvolání navrhovatele proti usnesení nalézacího soudu ze dne 14. 4. 2016 č. j. 81 Cm 41/2011-280, z ústavní stížnosti nevyplývá.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to nesprávným posouzením podmínek pro vydání navrhovaného předběžného opatření z hlediska jeho údajné bezpředmětnosti.

Podle stěžovatele každý z jeho dvou návrhů na vydání předběžného opatření v řízení vedeném nalézacím soudem pod sp. zn. 81 Cm 41/2011 byl podáván z různých důvodů a za existence různých poměrů ve věci, a každým z těchto návrhů se domáhal vydání jiného rozhodnutí, a proto nešlo o předběžná opatření totožného obsahu. Uvedl dále, že nesložení jistoty nemohlo být důvodem pro nevyhovění návrhu na vydání předběžného opatření, neboť ke dni 10. 2. 2016 byl od placení soudních poplatků osvobozen.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jelikož ústavní stížnost byla podána v neskončeném civilním řízení, Ústavní soud připomíná, že Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz).

Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předchází, či po něm následuje, to ovšem za podmínky, že současně jím může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

Ústavní stížností napadené dílčí usnesení odvolacího soudu nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o občanských právech a povinnostech stěžovatele. Ústavní soud nicméně ve své judikatuře připouští, že i dílčím rozhodnutím, včetně předběžného opatření, k zásahu do základních práv a svobod potenciálně může dojít, a z toho důvodu ústavní stížnost stěžovatele projednal i za stávající procesní situace, kdy věc dosud nebyla pravomocně skončena [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13 (N 17/72 SbNU 211) a v něm v bodě 4 citovaná rozhodnutí]. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu mohl být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16SbNU 171)].

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal především v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to z hlediska přístupu k odvolacímu soudu, k němuž mělo dojít nesprávným posouzením podmínek projednání odvolání proti zamítavému rozhodnutí nalézacího soudu o předběžném opatření ze dne 11. 2. 2016.

Ústavní soud akceptuje jako ústavně souladný závěr odvolacího soudu, dle něhož za situace, kdy dosud nebylo rozhodnuto o odvolání proti druhému (dne 12. 4. 2016 podanému) návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, odpadl důvod pro rozhodování o odvolání proti dřívějšímu zamítavému rozhodnutí nalézacího soudu o návrhu na vydání předběžného opatření doručeného soudu dne 10. 2. 2016. Stejně tak Ústavní soud akceptuje závěr odvolacího soudu, že oba návrhy na vydání předběžného opatření se týkaly totožných nemovitostí a sledovaly stejný cíl, tj. zamezit nakládání s předmětnými nemovitostmi z obavy ohrožení případného výkonu soudního rozhodnutí, byť v později podaném návrhu byl navrhovaný zákaz omezen na "převod na Peter Caple Hosking."

Ústavní soud v napadeném rozhodnutí ani ústavní stížnosti neshledal jakýkoliv náznak stěžovatelem tvrzeného porušení shora již citovaných ústavně zaručených práv.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.