IV. ÚS 37/04
IV.ÚS 37/04 ze dne 5. 8. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. J. zastoupeného Mgr. L. K. advokátem proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2003 sp. zn. 5 T 232/2001 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2003 sp. zn. 3 To 598/2003, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozsudků. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, konkrétně pak ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") byl shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě odsouzen pro trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Proti tomuto rozsudku se obžalovaný odvolal. Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem zrušil prvoinstanční rozsudek v celém rozsahu a nově uznal obžalovaného vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku; vedle toho bylo obžalovanému uloženo podle § 59 odst. 2 tr. zák., aby se ve lhůtě podmíněného odsouzení zdržel společensky nepřijatelných kontaktů s osobami mladšími 15 let.

Trestný čin spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že obžalovaný se dne 13. 7. 2001 v Ostravě-Kunčicích na břehu řeky Ostravice obnažil před třemi nezletilými chlapci, volal na ně a v době, kdy se na něj dívali, si třel svůj pohlavní úd, následně dva z těchto chlapců osahával a žádal po nich orální sexuální styk a jednoho z nich líbal na rty.

II.

Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v těchto skutečnostech:

1.V trestním řízení nebyly provedeny důkazy, které stěžovatel navrhoval, zejména nebyla provedena řádná fotodokumentace místa činu, která by měla údajně prokázat, že za daných vegetačních podmínek by pro vysoký porost trávy nemohli nezletilí svědci vidět to, o čem vypovídají, tj. že stěžovatel byl obnažený a že si třel pohlavní úd. Stejně tak nebyla provedena ani rekonstrukce události, kterou navrhoval při soudním projednávání.

2. Stěžovatel dále uvádí, že prvoinstančním a odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy, zejména výpovědi nezletilých svědků, které se vyznačují značnými rozpory. Tyto tvrzené důkazní vady měly prý způsobit, že jeho vina nebyla náležitě prokázána. Údajné důkazní rozpory a mezery měly být podle názoru stěžovatele posouzeny ve smyslu zásady presumpce neviny a měly vést ke zprošťujícímu rozsudku.

3. Stěžovatel namítá nesprávnou protokolaci výpovědi své a výpovědí svědků. Své námitky podrobně rozvádí v písemných přílohách, jím pořízených dne 15. 5. 2003 a 1. 6. 2003.

4. Stěžovatel se dále domáhá svědeckého výslechu pana D. S., který byl údajně přítomen v jednací síni při hlavních líčeních ve dnech 8. 8. 2002 a 10. 3. 2003 a který by prý mohl dosvědčit, že v průběhu hlavního líčení byla porušována stěžovatelova procesní práva dělat si písemné poznámky, namítat nesprávnost protokolace a vyjadřovat se k provedeným důkazům, v čemž mu bylo bráněno pohrůžkou uložení pořádkové pokuty.

5. Konečně stěžovatel upozorňuje na některé nepřesnosti protokolace v trestním spise, např. chyby v datu konání hlavního líčení, ve jménech přísedících a v označení městské části, kde mělo dojít ke spáchání trestného činu (namísto "Kunčice" uvedeno "Kunčičky").

III.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Krajský soud v Ostravě a Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Oba tito účastníci ve svých vyjádřeních tvrdí, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele a odkazují na argumentaci, obsaženou v rozhodnutích. Poukazují zejména na to, že námitky uváděné v ústavní stížnosti byly většinou uplatněny již v průběhu trestního řízení a soudy se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly.

Ústavní soud přihlédl také k obsahu vyžádaného trestního spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 5 T 232/2001.

IV.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha : C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v článku 38 odst. 1 a 2 Listiny, stanoví mj., že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a postup předcházející jejich vydání a neshledal v nich žádná porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.

V.

Ústavní soud se především zabýval námitkou stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení opomenuly provést jím navrhované důkazy, tj. fotodokumentaci místa činu a rekonstrukci trestného činu. Ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. poskytuje obviněnému právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě a činit důkazní návrhy. Analogické právo obviněného vyplývá rovněž z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Z těchto ustanovení však nelze dovodit, že by orgány činné v trestním řízení byly povinny provést všechny důkazy, navrhované obviněným. Dokazování v trestním řízení je především ovládáno zásadou materiální (objektivní) pravdy, která vyžaduje, aby byly zjišťovány pouze právně relevantní skutečnosti v rozsahu, který je potřebný pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (srov. ust. § 2 odst. 5 tr. ř.).

Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že policejní orgán se pokoušel zhotovit fotodokumentaci místa činu, avšak pro technickou závadu se to nezdařilo (č. l. 6 spisu). Je také skutečností, že obžalovaný u hlavního líčení konaného 10. 3. 2003 navrhl provést rekonstrukci události (č. l. 150) a tentýž návrh opakoval při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 15. 9. 2003 (č. l. 198), přičemž tomuto důkaznímu návrhu soudy nevyhověly. Ústavní soud pokládá za chybu, že obecné soudy nezdůvodnily ani v protokolu o jednání ani v rozsudcích, proč navrhovaný důkaz neprovedly, což by přispělo k přesvědčivosti a transparentnosti jejich rozhodování. Toto pochybení však podle názoru Ústavního soudu nemá žádný negativní vliv na celkový výsledek dokazování, protože z provedených důkazů bylo možno učinit věrohodný závěr o vině obžalovaného a navrhovaný důkaz by byl nadbytečný.

Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval problematikou tzv. opomenutých důkazů a podmínkami, za nichž je nutno hodnotit neprovedení důkazů jako porušení ústavních práv a svobod; na podrobné zdůvodnění těchto judikátů je možno odkázat (srov. např. sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by neprovedením důkazů došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv.

Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že meritorní rozhodnutí obecných soudů v jeho věci vycházejí z nesprávného hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí nezletilých svědků, které prý se vyznačují značnými rozpory. Ústavní soud konstatuje, že hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozsudků prvoinstančního i druhoinstančního soudu dostatečně zevrubné a poskytuje náležitý podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění.

Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést ke zprošťujícímu výroku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu a jeho obhájci podílet se na dokazování a vyjadřovat se k důkazům. Při výsleších tří klíčových nezletilých svědků L. B., T. B. a L. M., prováděných v přípravném řízení, byl přítomen stěžovatelův obhájce, kterému bylo umožněno klást otázky svědkům. Bylo tudíž respektováno ústavní právo na řádný proces, zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny. Stejně tak bylo dodrženo ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stanovící, že "každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo ... vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě." Orgány činné v trestním řízení umožnily stěžovateli využít tohoto práva a s námitkami stěžovatele proti svědeckým výpovědím a proti dalším důkazům se ve svých rozhodnutích zevrubně zabývaly. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.

Ústavní soud posoudil i další námitky stěžovatele, týkající se formálních vad řízení, jako jsou nepřesnosti protokolace v trestním spise, chyby v datu konání hlavního líčení, ve jménech přísedících a v označení městské části, kde mělo dojít ke spáchání trestného činu. Ústavní soud bohužel musí konstatovat, že trestní spis skutečně trpí některými politováníhodnými formálními vadami, které by mohly vést ke snižování vážnosti státních orgánů v očích veřejnosti. Tak např. v protokole o hlavním líčení na č. l. 99 trestního spisu je chybně uvedeno datum konání hlavního líčení (namísto správného data 8. 8. 2002 je chybný údaj 22. 5. 2002). Ústavní soud nicméně shledává, že jde toliko o dílčí nepřesnosti či písařské chyby, které neovlivnily regulérní průběh řízení a v žádném případě nedosahují ústavněprávní dimenze.

Stěžovatelův návrh na doplnění dokazování svědeckým výslechem pana Daniela Schneidera pokládá Ústavní soud za neopodstatněný, protože skutečnosti, k jejichž údajnému objasnění by tento navrhovaný svědek mohl vypovídat, nejsou pro posouzení ústavní stížnosti potřebné.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.