IV. ÚS 369/04
IV.ÚS 369/04 ze dne 29. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 369/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Pavla Holländera a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. P. M., proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 9. 2004, čj. Zt 319/2004-44, ve spojení s usneseními Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Rychnov nad Kněžnou, ze dne 18. 8. 2004, ČTS: ORRK-365/OOK-2004, a o náhradu škody ve výši 87 230,- Kč, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 7 odst. 1, čl. 11 a čl. 12 a porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") žádá o jejich zrušení. Dále požaduje, aby mu byla uhrazena škoda, která mu vznikla nezákonným vrácením věcí dle ceny stanovené soudním znalcem v trestním řízení ve výši 87 230,- Kč, jakož i náklady řízení před Ústavním soudem.

Z obsahu napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel je stíhán pro trestné činy krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, 2 tr. zákona. Ve dnech 26. a 27. 5. 2004 D. Š. a J. P. dobrovolně vydali policejnímu orgánu ve smyslu § 78 odst. 1, 3 tr. ř. řadu věcí, převážně starožitností. Celkem čtyřmi usneseními Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště R., ze dne 18. srpna 2004 ČTS: ORRK-365/OOK-2004, byly podle § 80 odst. 1 tr. řádu vydané věci, blíže popsané v napadených usneseních, vráceny poškozeným J. J., J. K., B. K. a F. F. V odůvodnění usnesení policejní orgán konstatoval, že ze spisového materiálu, zejména pak z výpovědí příslušných poškozených, je zřejmé, že vrácené věci byly těmto poškozeným odcizeny a tito jsou jejich oprávněnými vlastníky, přičemž propadnutí či zabrání vrácených věcí nepřichází v úvahu.

Stěžovatel podal proti usnesením o vrácení věcí stížnost, kterou státní zástupce Okresního státního zastupitelství v R. ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že osoby, které věci vydaly, je nazpět nepožadují, přičemž poškození uvedené předměty zcela bezpečně poznali. Na počátku trestního řízení poškození podrobně popsali předměty, jež jim byly odcizeny, a zčásti je i doložili fotografiemi. Vrácené věci přitom odpovídají předchozímu popisu odcizených věcí, případně se shodují s předloženými fotografiemi. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná zejména o starožitnosti, nebylo možné na poškozených požadovat prokázání vlastnického práva předložením dokladů o jejich zakoupení. Státní zástupce hodnotil stěžovatelovu výpověď, že se jedná o věci, které řádně zakoupil na základě inzerátů od blíže neznámých osob, jako taktiku jeho obhajoby, která však jeho vlastnické právo k vydaným věcem žádným způsobem nedokládá. Připomněl rovněž, že stěžovatel byl pro obdobou trestnou činnost již pravomocně odsouzen. Trestní řád přitom neukládá, aby poškození odcizené předměty poznali v rámci rekognice podle § 104b tr. řádu.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že předmětné věci byly vydány z jeho bytu a z garáže J. P. bez jeho vědomí, přičemž policisté vnikli do jeho bytu nezákonně a bez jeho souhlasu. Stěžovatel tvrdí, že odebrané věci jsou jeho majetkem, a pokud existují pochybnosti o vlastnickém právu k těmto věcem, měl policejní orgán věci uložit do úschovy a stěžovatele a poškozené upozornit, aby se ochrany svého vlastnického práva domáhali u soudu občanskoprávní cestou. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 66/99.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti pro nepříslušnost Ústavního soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení obsahu ústavní stížnosti, zkoumá její formální náležitosti a podmínky přípustnosti. V této souvislosti zjistil, že stěžovatel žádal, aby Ústavní soud rozhodl o "náhradě škody, která stěžovateli vznikla nezákonným vrácením věci dle ceny stanovené soudním znalcem v trestním řízení v celkové výši 87 230,- Kč". K projednání takového návrhu však Ústavní soud není příslušný, neboť nejde o žádný z případů, v nichž je oprávněn rozhodovat ve smyslu článku 87 Ústavy ČR. Nezbylo tedy než ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ve zbytku se ústavní stížnost dotýká rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o vrácení věci podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu, které stěžovatel napadl i ústavní stížností ze dne 26. 10. 2004, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2004, zaevidovanou pod sp. zn. III. ÚS 632/04. Ústavní stížnost sp. zn. III. ÚS 632/04 byla usnesením ze dne 16. 12. 2004, čj. III. ÚS 632/04-9, odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

V odůvodnění svého rozhodnutí třetí senát Ústavního soudu uvedl, že Ústavní soud je podle své konstantní judikatury oprávněn hodnotit důkazy provedené soudy pouze v případě, pokud jimi vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tento extrémní nesoulad v posuzované věci neshledal, když zároveň připomněl, že trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek, takže případné procesní vady přípravného řízení lze napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení. Objasnil, že po skutkové stránce je posuzovaný případ odlišný od věci, v níž bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 66/99, ve které o vlastnickém právu k vydané věci existovaly vážné pochybnosti, a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byla zcela rozporuplná, zatímco v projednávané věci nebylo o právu poškozených k věcem pochyb. Ústavní soud uzavřel, že rozhodnutí, na základě nichž byly předmětné věci vydány poškozeným, nejsou v rozporu s ustanovením § 80 odst. 1 tr. řádu a nejsou také rozhodnutími, v nichž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydaným věcem. Usnesení podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. řádu nemá konstitutivní účinky pro vznik vlastnického práva k věci toho, komu byla věc vrácena či vydána. Stěžovateli zůstala zachována možnost uplatňovat své námitky a požadavky jak v dalším průběhu trestního řízení, tak v eventuálním občanskoprávním řízení, řešícím sporné smluvní či vlastnické otázky.

Čtvrtý senát neshledal, že by projednání jemu přidělené věci bránila překážka rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť věc III. ÚS 632/04 byla ukončena usnesením, a nikoliv nálezem. Co se týče věci samé, shledal, že stěžovatelova argumentace ve věci III. ÚS 632/04, ve které byl zastoupen jinou právní zástupkyní, JUDr. I. D., advokátkou z P., se co do obsahu prakticky shoduje s argumentací v nyní projednávané věci. Vzhledem k totožnosti věci a totožnosti účastníků řízení proto čtvrtý senát Ústavního soudu odkazuje na rozhodovací důvody učiněné ve věci III. ÚS 632/04, se kterými se ztotožňuje a od kterých nemá důvod se v projednávané věci jakkoliv odchýlit. Tento závěr je plně udržitelný i ve spojení s tvrzením stěžovatele o porušení čl. 7 odst. 1 a čl. 12 Listiny (nedotknutelnost soukromí a obydlí). Je tomu tak proto, že i případný vadný postup Policie ČR při vydávání věci podle § 78 odst. 1, 3 tr. řádu (což však v dané věci Ústavní soud nezkoumal) by nebyl způsobilý přivodit kasaci napadených rozhodnutí, neboť by šlo o přezkoumání postupu policejního orgánu, tj. jiného zásahu orgánu veřejné moci.

Ústavní soud opakuje, že odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost nepředstavuje pro stěžovatele odepření práva, aby, má-li za to, že je vlastníkem vydaných věcí, uplatnil k nim cestou občanskoprávní žaloby tvrzené právo. Ani rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení napadená ústavní stížností, ani usnesení Ústavního soudu vlastnická práva toho, komu byly věci vydány, nekonstituuje. Z tohoto pohledu byla zvažována i přípustnost ústavní stížnosti (viz odlišné stanovisko k nálezu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. IV.ÚS 395/02), avšak Ústavní soud neshledal důvodu odklonit se od své existující judikatury připouštějící věcný přezkum rozhodnutí vydaných podle ustanovení § 80 tr. řádu (srov. IV.ÚS 325/98, IV.ÚS 395/02, I.ÚS 16/02) cestou předložení případu plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na úhradu nákladů řízení, neboť podle ustanovení 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si náklady řízení před Ústavním soudem hradí každý účastník sám; podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze stěžovateli přiznat, že náklady jeho zastoupení ponese zcela nebo zčásti stát, to ovšem za podmínky, že jeho ústavní stížnost nebyla odmítnuta, což se však v daném případě stalo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části žádající zrušení jí napadených rozhodnutí, mimo ústní jednání, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. března 2005

JUDr. Miloslav Výborný zastupující předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.