IV. ÚS 3675/11
IV.ÚS 3675/11 ze dne 4. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky REAL, spol. s r. o., se sídlem Bořivojova 116/883, Praha 3, zastoupené advokátkou JUDr. Klárou Samkovou, společnicí Advokátní kancelář Klára Samková, s. r. o., se sídlem Praha 2, Španělská 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 41 C 175/2008-145 ze dne 8. 10. 2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 120/2010-183 ze dne 29. 4. 2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4334/2010-206 ze dne 19. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 7. 12. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi byla dle výslovné dikce v ústavní stížnosti uvedené porušena základní lidská práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované "čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o lidských právech a svobodách a to jak samostatně, tak v souběhu s čl. 14 Úmluvy, čl. 13 Úmluvy o lidských právech a svobodách, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Listiny základních prav a svobod [dále jen Listina? - poznamenal Ústavní soud]". Stěžovatelka se v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, domáhala náhrady škody v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to po České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky, po České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky a po Úřadu městské části Praha 8. Ministerstvo spravedlnosti odpovídá podle stěžovatelky za škodu v tom smyslu, že obecné soudy v předchozím soudním řízení nahradily projev vůle stěžovatelky (jako vlastníka bytového domu), tedy souhlas s výměnou bytu ve smyslu § 715 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), ač stěžovatelka s výměnou nesouhlasila, tušíc, že nájemkyně bude "problémová". Ministerstvo práce a sociálních věcí, respektive úřad městské části pak podle stěžovatelky odpovídají za nedobrou sociální situaci nájemkyně, jejíž tíže se v podobě dluhů souvisejících s bydlením přenesla na stěžovatelku.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterého vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno.

Ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující:

K odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, v nichž obecné soudy dospěly k závěru, že podmínky pro odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb. nejsou splněny a na něž Ústavní soud pro stručnost odkazuje, budiž dodáno jen to, že sociálně-právní dysfunkce, na něž stěžovatelka s odkazem na konkrétní okolnosti případu odkazuje, jsou skutečně závažné, ovšem nejsou to obecné soudy (Ústavní soud z toho nevyjímaje), kdo mohou tyto problémy řešit. Tomu ostatně napovídá i skutečnost, že ani sama stěžovatelka s právními závěry obecných soudů nyní přezkoumávaných ve svém důsledku v rámci ústavní stížnosti nepolemizuje. V této souvislosti naopak i argumentaci městského soudu vztahující se k náhradě nákladů řízení Ústavní soud hodnotí jako velmi přiléhavou.

Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.