IV. ÚS 3666/12
IV.ÚS 3666/12 ze dne 15. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, o ústavní stížnosti proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 161 EC 242/2010-37 ze dne 22. 6. 2012 a o návrhu na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 3 odst. 1 bod 1. až 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 24. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 161 EC 242/2010-37 ze dne 22. 6. 2012 vyhověl žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně Dopravního podniku Ostrava, a. s., proti T. K. o zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu (výrok I.) a zavázal žalovaného uhradit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 2.229,60 Kč (výrok II.). Pokud šlo o náklady právního zastoupení, okresní soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, dle nějž určil výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny; kromě toho okresní soud stěžovatelce přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč, což v souhrnu včetně DPH činilo již zmíněných 2.229,60 Kč. Okresní soud zdůraznil, že se jednalo o řízení, v němž nebylo s ohledem na výši požadovaného plnění přípustné odvolání, dále že šlo o tzv. formulářovou žalobu, že předmětem řízení byla pohledávka ze smluvního vztahu, kde byl jednou ze stran spotřebitel, že u předmětné smlouvy byl spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si ji s jiným obsahem a že nedošlo k plnému rozvinutí kontradiktornosti sporu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup okresního soudu vedoucí k negaci jejího práva na náhradu nákladů právního zastoupení dle § 142 odst. 1 a § 137 občanského soudního řádu, byl svévolný a zjevně nespravedlivý a překračoval meze předvídatelného rozhodování; stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto legitimně očekávala, že jí bude přiznána plná náhrada nákladů řízení v souladu s právními předpisy. Dle názoru stěžovatelky nebylo možno v jejím případě hovořit o formulářové žalobě a neúčelně vynaložených nákladech, a to zejména s ohledem na značné nároky kladené na úplnost a přesnost návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Kdyby platila argumentace obsažená v napadeném rozsudku, nemohla by být náhrada nákladů právního zastoupení přiznávána ani u návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu či u tzv. palmární žaloby. Z toho je zřejmé, že akceptace právního názoru okresního soudu by vedla k absurdním důsledkům. Právo na právní zastoupení je základním procesním oprávněním účastníka řízení, které je zakotveno jak v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv, který judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahuje i na občanskoprávní spory. Úspěšný účastník řízení by tedy měl mít právo na náhradu nákladů, které na právní zastoupení vynaložil, a to již od počátku řízení, bez ohledu na jeho složitost, neboť v době zahájení řízení pochopitelně nelze jeho konkrétní průběh předvídat. Stěžovatelka podotkla, že vymáhají-li pohledávky přímo dopravní podniky, je jim právo na náhradu nákladů právního zastoupení běžně v plné výši přiznáváno, a to aniž by obecné soudy zkoumaly, zda v mezidobí nedošlo k postoupení těchto pohledávek. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že jí nelze upírat právo usilovat o návratnost investice, kterou zakoupením předmětných pohledávek učinila, a že by soudy neměly podporovat stav, kdy je u bagatelních záležitostí trpěno porušování práva bez citelnějších následků pro osoby, které se takového protiprávního jednání dopouštějí. Okresní soud v nyní projednávané věci dle názoru stěžovatelky nepřípustně zohlednil, že na jedné straně stojí právnická osoba jakožto ekonomicky silnější subjekt, a na straně druhé osoba fyzická. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1236/07, I. ÚS 257/05, I. ÚS 191/06, stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 201/2008 a na vyhlášku č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. K nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 stěžovatelka uvedla, že v nyní projednávané věci neshledává žádný důvod pro vyloučení aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Citovaný předpis není protiústavní, neboť by jej jinak jistě někdo u Ústavního soudu úspěšně napadl; rovněž postup zákonodárce při novelizaci svědčí o tom, že tento nemínil dosavadní rozhodování soudů dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. nijak zpochybnit. Stěžovatelka taktéž považovala za potřebné poukázat na nedostatečnou právní úpravu v oblasti opravných prostředků, jíž se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11, přičemž skutečnost, že proti výroku o nákladech řízení v tzv. bagatelních věcech není možné podat odvolání, označila za porušení principů spravedlivého procesu. Stěžovatelka tedy měla za to, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem výrok II. rozsudku okresního soudu č. j. 161 EC 242/2010-37 ze dne 22. 6. 2012 zrušil.

Kromě toho stěžovatelka spojila se svou ústavní stížností i návrh na zrušení právního předpisu dle § 74 zákona o Ústavním soudu, přičemž ke zrušení Ústavnímu soudu navrhla § 202 odst. 2 občanského soudního řádu a § 3 odst. 1 bod 1., 2., 3. a 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Protiústavnost ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. spatřovala stěžovatelka v rozporu citovaných ustanovení s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 a z toho plynoucí nejistoty, jak budou obecné soudy o nákladech řízení rozhodovat. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že roztříštěnost soudní praxe v této otázce musí být Ústavnímu soudu z jeho vlastní činnosti známa. Ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu by dle stěžovatelky mělo být zrušeno, aby mohlo dojít v rámci soustavy obecných soudů i v případě "bagatelních" věcí alespoň k přezkumu nákladového výroku.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.

Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce téměř totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3278/12 ze dne 3. 9. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k přiznání nákladů řízení toliko ve výši 2.229,60 Kč je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. S návrhem na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu a § 3 odst. 1 bod 1. až 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., se Ústavní soud vypořádal v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3477/12 ze dne 8. 10. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) tak, že primárně jde o návrh podaný neoprávněnou osobou, a i kdyby byl věcně projednán, jednalo by se o návrh zjevně neopodstatněný. Ani na těchto závěrech neměl Ústavní soud důvod nic měnit, proto v podrobnostech odkazuje na obě citovaná usnesení.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl dle § 43 odst. 2 písm. b) a § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.