IV. ÚS 366/04
IV.ÚS 366/04 ze dne 17. 1. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 366/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2005 o ústavní stížnosti COOP Centrum družstva se sídlem Na Poříčí č. 30, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Z. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2003, čj. 43 Cm 1027/99-20, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Cmo 288/2003-36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení obecných soudů s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti uvádí, že v rámci řízení zahájeném k jeho žalobě směřující proti Jednotě, spotřebnímu družstvu v Třebíči, na zaplacení částky 9 254,- Kč s přísl. z titulu smluvní pokuty, Krajský soud v Brně vydal platební rozkaz, proti kterému žalovaný podal odpor. Soud poté ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatele vyzval podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. k doplnění žaloby, aniž by konkretizoval, které údaje v žalobním návrhu obsažené vzal na vědomí a které považoval za chybějící, neurčité či nesrozumitelné; jinými slovy soud nesplnil povinnost řádně účastníka poučit, jak je třeba opravu nebo doplnění návrhu provést. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal odvolání, které Vrchní soud v Olomouci odmítl s odkazem na ustanovení § 202 odst. 1 písm. d) o.s.ř ("odvolání není přípustné proti usnesení, jímž byl účastník vyzván, aby neúplné, nesrozumitelné nebo neurčité podání doplnil nebo opravil"), aniž by se zabýval otázkou, zda usnesení soudu prvního stupně má s ohledem na svoji obecnost a nekonkrétnost povahu podle § 202 odst. 1 písm. d) o.s.ř. Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Brně zasáhl do jeho práv nejen tím, že jej konkrétně nepoučil, a naopak obecnou argumentací mu zjevně uložil povinnosti nad rámec zákonné úpravy, a dále i tím, že od podání žaloby v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé a poskytnutí soudní ochrany podmiňoval ukládáním povinností stěžovateli nad rámec stanovený zákonem. Stěžovatel má za to, že soud svojí nečinností způsobil od roku 1999 průtahy v řízení, ale když po letech začal konat, konal způsobem, kterým stěžovateli naplnění práva na soudní ochranu maří. Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená usnesení obecných soudů zrušil.

Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že se jedná o usnesení Krajského soudu v Brně, kterým tento soud vyzval podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. žalobce (stěžovatele), aby ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení usnesení doplnil žalobu ze dne 24. 5. 1999 o vylíčení rozhodujících skutečností odůvodňujících vznik a rozsah žalobcem uplatněného nároku a aby zejména uvedl skutečnosti soudem ve výroku tohoto usnesení blíže rozvedené, a dále o usnesení, kterým Vrchní soud v Olomouci odmítl odvolání stěžovatele pro nepřípustnost podle ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. , neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vychází z principu její subsidiarity ve vztahu k prostředkům přímé ochrany ústavnosti obecnými soudy. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ústavní soud tedy stojí ve své judikatuře důsledně na stanovisku, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR a Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních. Z toho důvodu zpravidla považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, které nebylo vydáno jako konečné ve věci samé, za nepřípustnou s tím, že stěžovatel má dosud možnost domáhat se ochrany svých základních práv a svobod v řízení před obecnými soudy.

Ochranu základních práv nelze chápat odtrženě od práva či nároku, který je v soudním řízení uplatňován. Pokud i přesto Ústavní soud výjimečně připouští přezkum tzv. nemeritorních rozhodnutí, musí jít vždy o rozhodnutí, které nepřípustně a nezhojitelně v dalším řízení zasahuje do základních práv stěžovatele (srov. IV.ÚS 599/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 122). V projednávaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatelem napadená rozhodnutí v daném okamžiku sféru jeho základních práv a svobod nezasahují a jejich dopad nelze v dalším řízení označit jako trvalý a nezhojitelný.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, jíž stěžovatel brojí proti průtahům v řízení, tedy namítá jiný zásah orgánu veřejné moci, Ústavní soud připomíná, že novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu včleněn s účinností od 1. 7. 2004 nový institut, tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§ 174a zákona o soudech a soudcích) jako efektivní prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení. Ústavní soud považuje za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti průtahům v řízení, aby stěžovatel prokázal, že tento prostředek poskytnutý mu zákonem k ochraně jeho práv v řízení před obecnými soudy vyčerpal, což v projednávané věci stěžovatel neosvědčil.


Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2005

JUDr. Miloslav Výborný soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.