IV. ÚS 3653/11
IV.ÚS 3653/11 ze dne 5. 6. 2012

N 118/65 SbNU 553
Aplikace zásady souladu výkonu práv s dobrými mravy v řízení o vyklizení bytu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného - ze dne 5. června 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 ve věci ústavní stížnosti V. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011 sp. zn. 26 Cdo 4904/2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2010 sp. zn. 56 Co 171/2010, které byly vydány v řízení o žalobě na vyklizení bytu směřující proti stěžovatelce a jejím rodinným příslušníkům, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Bytového družstva Křižíkova 19, se sídlem v Ostravě, Křižíkova č. 2628/19, jako vedlejšího účastníka řízení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4904/2010 ze dne 21. září 2011 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2010 sp. zn. 56 Co 171/2010 se zrušují.
Odůvodnění

Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Napadená rozhodnutí, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 412/2008, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě Bytového družstva Křižíkova 19, se sídlem v Ostravě, Křižíkova 2628/19 (vyčleněného z původního družstva SBD Poruba), směřující proti stěžovatelce, jejímu v průběhu řízení zemřelému manželovi V. K., její dceři L. F. a zeti A. F. S., pro vyklizení bytu v žalobě označeného, umístěného v domě, který nyní vlastní žalobce, jehož společnými nájemci (členy původního družstva SBD Poruba i následně členy žalobce) byli stěžovatelka s manželem. Žalobce svou žalobu na vyklizení stěžovatelky a jejího manžela opíral v podstatě o tvrzení, že tito užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť jejich nájemní poměr zanikl, když jim dal výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku - neplacení nájemného a neohlášení stavebních úprav v bytě. Přitom žaloba stěžovatelky a jejího manžela o neplatnost dané výpovědi, podaná podle § 711 odst. 5 citovaného zákona, byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 32 C 281/2006 ze dne 7. 2. 2008, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 42 Co 595/2008 ze dne 7. 11. 2008. (Stejně tak i zbývající žalovaní užívají byt bez právního důvodu, neboť své právo bydlení v daném bytě odvozovali od práv prvých dvou žalovaných.)

Z dalšího spisu týkajícího se totožných účastníků, spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 32 C 281/2006, který si Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že žaloba stěžovatelky a jejího manžela o neplatnost výpovědi z nájmu předmětného bytu byla soudem prvního stupně zamítnuta pro opožděnost (§ 711 odst. 3 občanského zákoníku). Tento rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 42 Co 595/2008 ze dne 7. 11. 2008 jako věcně správný potvrzen. K dovolání stěžovatelky byly oba uvedené rozsudky soudů prvního a druhého stupně dne 15. 7. 2010 zrušeny rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 26 Cdo 2076/2009. Dovolací soud ve svém tehdejším rozhodnutí uvedl, že právní posouzení věci soudy prvního a druhého stupně je neúplné, a tudíž nesprávné, neboť soudy nebraly v úvahu změnu žaloby, o níž také nerozhodly, a v důsledku toho i nadále žalobu považovaly za žalobu podle § 711 odst. 5 občanského zákoníku.

V řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, jež jsou nyní napadena ústavní stížnosti, rozhodl soud prvního stupně (č. l. 197) tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu stěžovatelkou (a dalšími žalovanými) zamítl. Z provedeného dokazování akcentoval usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 28 Cm 119/2001 ze dne 7. 10. 2002, které poté, co bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Cmo 45/2003, nabylo právní moci dne 20. 8. 2004 a jímž byla uložena k návrhu stěžovatelky, jejího manžela a několika dalších nájemníků domu žalobci povinnost učinit prohlášení vlastníka předmětné budovy ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), s tím, že uvedené vykonatelné rozhodnutí žalobce stále ignoruje, a to přes vedené exekuční řízení, snaží se tak převedení bytových jednotek do osobního vlastnictví (o které žádali manželé K. již právního předchůdce žalobce) oddálit. Soud prvního stupně tak na základě uvedeného a dalšího dokazování dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení bytu je v příkrém rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť pokud by žalobce řádně dostál svým závazkům a splnil povinnost pravomocně mu soudem uloženou a učinil prohlášení vlastníka budovy, pak s ohledem na zájem žalovaných o převedení bytu do osobního vlastnictví by se právní postavení obou stran zásadním způsobem změnilo.

Tento rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobce změněn v záhlaví označeným rozhodnutím krajského soudu. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Především dovodil, že byla-li žaloba o určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. 5. 2006 pravomocně zamítnuta, nelze se platností citované výpovědi v daném řízení zabývat, a uzavřel, že nájemní poměr stěžovatelky k předmětnému bytu tak v důsledku výpovědi, jež jí byla doručena dne 29. 5. 2006, skončil uplynutím výpovědní lhůty k 31. 8. 2006. Jelikož, jak dále odvolací soud v rozhodnutí uvedl, eventuální splnění povinnosti žalobce učinit prohlášení vlastníka budovy předmětného domu podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. nemůže již nic změnit na jejím postavení bývalé nájemkyně bytu, které svědčí nyní toliko právo v bytě bydlet do uplynutí stanovené vyklizovací lhůty, neshledal důvody pro odepření práva žalobce na vyklizení předmětného bytu na základě § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a proto rozsudek soudu prvního stupně v poměru mezi žalobcem a stěžovatelkou změnil tak, že žalobě s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku vyhověl (v poměru k žalovanému manželu stěžovatelky, který zemřel, řízení zastavil, a pokud jde o žalované dceru a zetě stěžovatelky, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil).

Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v něm - obdobně jako nyní v ústavní stížnosti - především (a mimo jiné) namítala, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 32 C 281/2006 a jej potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2008 sp. zn. 42 Co 595/2008 zrušil Nejvyšší soud svým rozsudkem sp. zn. 26 Cdo 2076/2009 ze dne 15. 7. 2010, a tudíž dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu "pozbývá významu, když neexistuje právní titul, a to pravomocný rozsudek o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu". Opětovně také poukázala na to, že žalobce celá léta nerespektuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu ukládající mu povinnost učinit prohlášení vlastníka, a vážným způsobem tak zasahuje do jejích práv, s tím, že pokud by to učinil, změnilo by se zásadním způsobem právní postavení obou stran, proto byl podle ní také správný postup soudu prvního stupně, který žalobu zamítl za použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku

Dovolací soud následně svým rozsudkem v záhlaví označeným a napadeným ústavní stížností rozhodl tak, že dovolání stěžovatelky zamítl. Jak patrno z podrobného zdůvodnění jeho rozhodnutí, dovolání stěžovatelky považoval za přípustné, nikoliv však již za opodstatněné. Uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl podle posouzení dovolacího soudu užit opodstatněně proto, že stěžovatelka v dovolání, pokud poukazovala na okolnost, že Nejvyšší soud v související věci o určení neplatnosti výpovědi svým rozsudkem ze dne 15. 7. 2010 zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 32 C 281/2006 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2008 sp. zn. 42 Co 595/2008, uplatnila tzv. "skutkové novoty"; přitom přehlédla, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se tak stěžovatelce podle dovolacího soudu nepodařilo zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu a s přihlédnutím k obsahové konkretizaci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovodil, že za této situace musí obstát rovněž právní názor odvolacího soudu, že její nájemní poměr k předmětnému bytu skončil uplynutím výpovědní lhůty k 31. 8. 2006. Z tohoto právního názoru pak dále dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, potvrzujícího odvolacím soudem dále ve věci přijaté závěry, vycházel. V poměru k námitce týkající se aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku pak vysvětlil podmínky jeho použití, připomněl svou judikaturu k této otázce a zaujal názor, že pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nemá z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku v tomto konkrétním případě žádný právní význam okolnost, že žalobce do současné doby nesplnil soudem pravomocně uloženou povinnost učinit prohlášení vlastníka budovy ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 72/1994 Sb. Je tomu tak proto, že uvedená okolnost nemůže nic změnit na skutečnosti, že stěžovatelce již nesvědčí nájemní poměr k předmětnému bytu, přitom také připomenul, že povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví nájemce a povinnost nájemce bytu platit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu nemají povahu vzájemných závazků, a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat.

Proti uvedeným rozsudkům odvolacího a dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v jejíchž důvodech stěžovatelka popisuje průběh dané věci i okolnosti případu podání žaloby předcházející s důrazem na to, že celá věc má svůj původ v tom, že spolu se svým manželem se domáhala na základě ustanovení § 23 odst. 2 a souvisejících ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. uzavření smlouvy o převodu předmětného bytu do vlastnictví, a protože žalobce odmítl splnit svou zákonnou povinnost a tuto smlouvu uzavřít dobrovolně, byla nucena vymáhat uzavření smlouvy v soudním řízení, které do dnešního dne, ač zahájeno v roce 1998, není z důvodu záměrného obstrukčního přístupu žalobce skončeno. Stejně jako v průběhu celého řízení poukazuje na rozhodnutí obecných soudů, která označuje, jimiž byla pravomocně žalobci uložena povinnost učinit prohlášení vlastníka předmětné budovy, jakož i na rozhodnutí exekučního soudu, jimiž je tato povinnost exekučně, zatím však bezvýsledně, vymáhána. Z uvedeného je podle stěžovatelky patrno, že žalobce se snaží převedení bytových jednotek do vlastnictví jí i dalším osobám, jimž rovněž byla dána výpověď z nájmu bytu, oddálit, a to i zneužíváním institutu výpovědi z nájmu pro neexistující pohledávky, a svým postupem se tak snaží, aby stěžovatelka nesplnila podmínky stanovené ustanovením § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Svým jednáním žalobce zneužívá své vlastnické právo na její úkor, neboť svým postupem zcela záměrně jí upírá zákonné právo nabýt předmětný byt do vlastnictví, což je v příkrém rozporu s článkem 11 odst. 3 Listiny. S poukazem na zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně ve věci její žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu rozhodnutím Nejvyššího soudu pak dovozuje, že její nájemní poměr k bytu dosud neskončil a ona je nadále výlučnou nájemkyní předmětného bytu. Nezohledněním této skutečnosti pak podle ní byl porušen čl. 90 Ústavy. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhla zrušení napadených rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako účastník tohoto řízení ve svém písemném vyjádření v reakci na názor stěžovatelky o trvání jejího nájemního poměru k předmětnému bytu především zdůrazňuje, že ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb., se podle ustálené soudní praxe uplatní i u bytů družstevních. Dále uvádí, že zajisté nemohl přehlédnout, že vedlejší účastník povinnost mu pravomocně soudem uloženou učinit prohlášení vlastníka budovy, v níž se předmětný byt nachází, do současné doby nesplnil, zastává však názor, že tím spíše měla být stěžovatelka obezřetná a plnit své povinnosti vyplývající pro ni z nájmu bytu, zejména svou základní povinnost řádně platit nájemné z bytu a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a situaci neměla řešit tím, že tuto svou povinnost přestala plnit, a vystavila se tak nebezpečí výpovědi z nájmu, přitom v této souvislosti poukazuje na to, že povinnost pronajímatele uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví nájemce a povinnost nájemce tohoto bytu platit nájemné a související úhrady nemají povahu vzájemných závazků, a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat. Minimálně možné pak bylo po stěžovatelce požadovat, aby se podáním žaloby na určení neplatnosti výpovědi podle § 711 odst. 5 občanského zákoníku pokusila důsledky výpovědi zvrátit a svůj nájemní poměr k bytu zachovat. Nepodala-li takovou žalobu v šedesátidenní lhůtě [mylně se přitom domnívá, že později podaná žaloba o neplatnost výpovědi ze dne 28. 5. 2006 podle § 80 písm. c) o. s. ř. zde postačí], je zákonným důsledkem této její nečinnosti zánik jejího nájemního poměru k bytu uplynutím výpovědní lhůty k 31. 8. 2006. Pokud jde o otázku rozporu vyklizení bytu s dobrými mravy, odkázal Nejvyšší soud v podstatě na odůvodnění svého rozhodnutí a uzavřel, že napadeným rozhodnutím nebyla stěžovatelce způsobena žádná újma na jejích právech.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na právní závěry uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že rozhodoval dne 13. 7. 2010 za situace, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž byla žaloba stěžovatelky a jejího manžela o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu zamítnuta pro opožděnost, tato soudní rozhodnutí byla zrušena až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010. V napadeném rozhodnutí tak již neřešil otázku, zda výpověď podaná pronajímatelem je platná s tím následkem, že uplynutím lhůty v ní uvedené došlo ke skončení nájemního poměru stěžovatelky a jejího manžela. Je pak otázkou, zda zmíněné zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu by samo o sobě mohlo být důvodem pro povolení obnovy řízení ve věci u něj vedené pod sp. zn. 56 Co 171/2010. Okolnost, že pronajímatel svým jednáním zneužívá svého vlastnického práva na úkor stěžovatelky a že podáním žaloby na její vyklizení se dostává výkon jeho vlastnického práva do rozporu s dobrými mravy, podle něj jednoznačně ze spisu nevyplývá. Lze připustit, že spory mezi pronajímatelem na straně jedné a stěžovatelkou, popř. dalšími nájemníky na straně druhé byly a zřejmě jsou i nadále běžné, pronajímatel neplní svou povinnost uloženou mu rozhodnutím soudu učinit prohlášení vlastníka budovy, naproti tomu důkazy provedené soudem prvního stupně nasvědčují tomu, že stěžovatelka se dlouhodobě v nájemním bytě nezdržuje, byt přenechala dceři a její rodině. Posouzení, zda postupem a rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ponechává odvolací soud, jak uvedl, na rozhodnutí Ústavního soudu.

Vedlejší účastník řízení ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti považuje tuto za nedůvodnou a rozvádí důvody, které v podstatě odpovídají důvodům napadených rozhodnutí, jež podle něj poskytla ochranu jeho vlastnickému právu, přitom rovněž poukazuje na to, že stěžovatelka předmětný byt fakticky neužívá, neoprávněně jej odmítá vyklidit, a jeho ústavně garantované vlastnické právo tak záměrně poškozuje. Jemu také nelze po právu a spravedlivě vytýkat, že se podle rozhodnutí většiny svých členů v zájmu řádné správy svého majetku brání tomu, aby bezúplatně převedl předmětný byt, tedy významnou majetkovou hodnotu, do vlastnictví stěžovatelky jako osoby, která od října roku 1995 jedná vůči němu záměrně protiprávně způsobem, který dále ve vyjádření popisuje a který v podstatě odpovídá obsahu jeho podání předkládaných obecným soudům v předcházejícím řízení. Uvádí dále, že rozsudky soudů prvního a druhého stupně ve věci žaloby stěžovatelky o určení neplatnosti výpovědi z nájmu z předmětného bytu byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu z 15. 7. 2010, a to z formálního důvodu, že se soudy nezabývaly posouzením žaloby o určení neplatnosti výpovědi nájmu bytu jako obecné žaloby určovací ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., ale pouze z hlediska žaloby podle speciálního ustanovení § 711 odst. 5 občanského zákoníku, ve znění účinném v rozhodné době. Toto formální zrušení však nic nezměnilo na tom, že předmětnou žalobu by soudy zamítly jako žalobu podanou po uplynutí zákonné hmotněprávní prekluzivní lhůty podle § 711 odst. 5 občanského zákoníku, což ostatně podle něj plyne i z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu. Zároveň upozorňuje na to, že v uvedené související věci obecné soudy s ohledem na skutečnost, že ve věci nyní posuzované bylo pravomocně vyhověno jeho žalobě na vyklizení předmětného bytu stěžovatelkou, a rozhodnuto tedy tak o žalobě na plnění, řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pravomocně zastavily. Poukazuje dále na skončení nájmu předmětného bytu dnem 31. 8. 2006 s tím, že poté, co zajistil stěžovatelce přístřeší, nemá stěžovatelka k bytu již ani právo bydlení. Z uvedených důvodů ve stížnosti blíže rozvedených navrhuje vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti, pokud nedojde k jejímu odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro neodstranění vad podání či podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona pro její zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud především uvádí, že důvod odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, není dán, neboť stěžovatelka vytýkanou vadu podání upřesněním navrhovaného petitu ústavní stížnosti odstranila.

Poté, co se seznámil s obsahem spisů Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 32 C 281/2006 a 23 C 412/2008, které připojil, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda nebyla v předchozím řízení porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

Ve vztahu k posuzované věci dále Ústavní soud připomíná svou judikaturu [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539) a další], v níž dal najevo, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům [srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179)]. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 41/21 SbNU 363)].

Uvedeným výkladem se však v posuzovaném případě soudy odvolací a dovolací při úvaze o použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku dostatečně neřídily a Ústavní soud jejich závěry v tomto směru nemůže akceptovat. Na rozdíl od jmenovaných soudů podle názoru Ústavního soudu v dané věci nelze nebrat v úvahu, resp. nepovažovat za relevantní fakt, na který opakovaně stěžovatelka v řízení i nyní v ústavní stížnosti poukazovala, totiž fakt, že žalobce nerespektuje pravomocné soudní rozhodnutí vydané již v roce 2002 (pravomocné v 2004), exekučně bezvýsledně vykonávané, jímž byla žalobci uložena povinnost učinit prohlášení vlastníka domu, v němž se nachází předmětný byt. Právě tento fakt měl být obecnými soudy, které mají být ve své činnosti vedeny především snahou nalézt spravedlivé řešení, při posuzování rozporu s dobrými mravy považován za výchozí a určující, a to již s ohledem na obecnou zásadu právní, že nikdo svým protiprávním jednáním nemůže zlepšit své postavení (nemo ex suo delicto meliorem suam condicionem facere potest), stejně jako na zásadu plynoucí z ustanovení čl. 11 odst. 3 věty druhé Listiny, podle níž vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy. Ústavní soud také nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že okolnost, že žalobce do současné doby nesplnil povinnost učinit prohlášení vlastníka budovy pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu, nemá z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku v tomto konkrétním případě žádný právní význam proto, že stěžovatelce již nesvědčí nájemní poměr k předmětnému bytu. Uvedený názor totiž nebere v úvahu stav, jaký by zde byl, kdyby žalobce svou povinnost splnil včas, jakož i další skutečnost ze spisu plynoucí, totiž skutečnost, že stěžovatelka spolu s manželem (a několika dalšími nájemníky) již v roce 1998, tedy ještě před vydáním soudních rozhodnutí konstatujících ve svých odůvodněních zánik jejího nájemního poměru k bytu, podali žalobu nejen na určení povinnosti žalobci učinit prohlášení vlastníka, ale současně i na stanovení povinnosti převést jim do vlastnictví předmětný byt, a o tomto jejich návrhu, který byl vyloučen k samostatnému projednání (nyní veden u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 332/2002) dosud nebylo rozhodnuto, přitom výsledek uvedeného sporu jistě v tomto řízení předjímat nelze.

Ústavní soud považuje za potřebné poukázat i na další následující okolnost, k níž by mělo být přihlíženo. Stěžovatelce byla dána výpověď z předmětného bytu pro neplacení nájemného z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku. Jak je však patrno z obsahu spisu, byla výše nájemného mezi účastníky sporná (část podle manželů K. nesporná byla jimi hrazena) a žaloba žalobce proti stěžovatelce s manželem (ale i proti několika dalším nájemníkům v domě) na zaplacení nájemného a souvisejících úhrad, projednávaná u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 152/2003, byla proti stěžovatelce a jejímu manželovi pravomocně soudem zamítnuta [a jak ověřil Ústavní soud u jmenovaného soudu, dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, podle vedlejším účastníkem k jeho vyjádření připojené přílohy podal tento proti uvedenému odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. III. ÚS 537/12 (pozn. red.: usnesení sp. zn. III. ÚS 537/12 ze dne 26. 4. 2012; dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Aniž by nyní Ústavní soud jakkoliv hodnotil a posuzoval rozhodnutí placení nájemného se týkající, konstatuje, že uvedené nasvědčuje tomu, že u stěžovatelky a jejího manžela se nejedná o typické "neplatiče" nájemného, na které míří ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku, s odkazem na něž byla stěžovatelce výpověď z nájmu žalobcem dána.

Kromě toho, co bylo uvedeno k použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku, pak dále Ústavní soud považuje za vhodné ještě poukázat na podle něj také zřetele hodnou okolnost průběhu daného řízení. Aniž by zde mínil polemizovat se závěrem dovolacího soudu o tom, že v dovolání stěžovatelky nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. užit opodstatněně proto, že byly uplatněny tzv. "skutkové novoty", pouze v návaznosti na úvahy, jež byly uvedeny v poměru k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, považuje za potřebné upozornit na to, že touto skutkovou novotou byla skutečnost, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v související věci stěžovatelky o určení neplatnosti výpovědi, závěr soudů v této věci o vyklizení bytu přímo ovlivňující, byla zrušena rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2076/2009 ze dne 15. 7. 2010. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že uvedené zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno pouhé dva dny poté, co v nyní posuzované věci napadeným rozhodnutím rozhodl odvolací soud, který při svém rozhodování operoval právě těmito posléze zrušenými rozhodnutími v související věci. Formálně vzato sice odvolací soud v tomto směru žádné procesní ustanovení neporušil, nicméně za situace, kdy o probíhajícím dovolacím řízení v související věci musel vědět, neboť stěžovatelka na tuto skutečnost obecné soudy upozornila, soudu prvního stupně dokonce z tohoto důvodu navrhla přerušení řízení (č. l. 30 a násl. spisu), považoval by Ústavní soud za korektní postup, kdyby odvolací soud výsledku dovolacího řízení, v němž měla být posuzována otázka platnosti výpovědi z nájmu bytu, jež byla otázkou pro posouzení žaloby v této věci určující, vyčkal. S ohledem na to, co bylo právě uvedeno, z čehož vyplývá více méně časově nahodilé vydávání rozhodnutí v souvisejících věcech účastníků, pak samu skutečnost, na niž poukazuje vedlejší účastník ve svém vyjádření, totiž fakt, že řízení o určení neplatnosti výpovědi dané stěžovatelce dne 28. 5. 2006 bylo ukončeno zastavením řízení pro překážku věci rozhodnuté, nelze přičítat k tíži stěžovatelce.

Ústavní soud uzavírá, že v důsledku toho, že obecné soudy při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku nebraly v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, neposkytly právům stěžovatelky dostatečnou ochranu, a napadenými rozhodnutími tak došlo k porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny). Proto bylo ústavní stížnosti podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověno a napadené rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu byly zrušeny.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.