IV. ÚS 364/10
IV.ÚS 364/10 ze dne 15. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 15. března 2010 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Kongresového centra ILF a. s., se sídlem v Praze 1, Pařížská 23, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti usnesení soudní exekutorky Exekutorského úřadu v Pelhřimově č. j. 049 Ex 167/2009-101 ze dne 11. 12. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení ústavně zaručených práv (čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod) v záhlaví označené usnesení.

Napadené usnesení, jak patrno z jeho obsahu, bylo vydáno v exekučním řízení, nařízeném usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Nc 6902/2009-12 ze dne 9. 3. 2009 k návrhu původní oprávněné ČSOB a. s. Praha, pro vymožení pohledávky ve výši 43.017.234,64 Kč s příslušenstvím, proti povinnému společnosti Četrans, a. s. Ústí nad Labem, do kteréhožto řízení na místo původního oprávněného vstoupil stěžovatel. Napadeným usnesením byly, s odvoláním na ustanovení § 44a odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., v platném znění (dále jen "exekuční řád"), zrušeny k návrhu povinného zákazy a omezení povinného k nakládání s majetkem dle ustanovení § 44a odst. 1 a dle ustanovení § 47 odst. 4 exekučního řádu ohledně veškerého majetku povinného, a to, jak lze dovodit z obsahu napadeného rozhodnutí, v podstatě se zdůvodněním, že dne 10. 12. 2009 byla složením na účet exekutorky zcela uhrazena vymáhaná pohledávka včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněného.

Proti tomuto usnesení směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel zpochybňuje postup exekutorky v daném řízení - jí vydaná rozhodnutí ze dne 11. 12. 2009 o zrušení zákazu a omezení povinného k nakládání s majetkem i, ústavní stížností nenapadený, příkaz k úhradě nákladů exekuce (proti němu je přípustný opravný prostředek, o němž dosud nebylo soudem rozhodnuto), a to s poukazem na to, že v průběhu exekuce na majetek povinného došlo k zahájení insolvenčního řízení na majetek insolventního dlužníka Četrans, a. s. Napadenému usnesení stěžovatel vytýká nezákonnost a zásah do ústavně zaručených práv, což spatřuje v tom, že usnesení bylo vydáno jednak v době, kdy stále ještě nebyla samotná exekuce na majetek povinného nařízena pravomocně (povinný podal odvolání, o němž podle tvrzení v ústavní stížnosti nebylo v době jejího podání rozhodnuto), zejména však poukazuje na to, že k jeho vydání došlo v době, kdy souběžně s exekucí probíhalo insolvenční řízení u soudu na majetek téhož dlužníka, které, ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, vydání napadeného usnesení bránilo. Ani insolvenční soud nemůže ze skutečnosti, že zaznamenal existenci úhrady jakékoliv částky insolvenčním dlužníkem na účet soudní exekutorky (přičemž je podle něj sporné, zda se jedná o účet mající povahu úschovy finančních prostředků pro účely složení plnění povinným) z této skutečnosti dovozovat účinky řádné úhrady vymáhané pohledávky pro všechny insolvenční věřitele, ale ani jednoho z nich. Kromě toho, že dále ve stížnosti zpochybňuje správnost vyčíslení částek rozdílně uváděných v obou usnesením vydaných exekutorkou dne 11. 12. 2009, jež měly být povinným na účet exekutorky složeny, pak zpochybňuje i postup resp. oprávnění exekutorky, pokud tato finanční částku od povinného na svůj účet u peněžního ústavu přijala a o jejím vydání či zadržování autoritativně rozhodovala. Dle stěžovatele v takovém případě přichází v úvahu jen dvě možnosti postupu exekutora, a to vyplatit částku neprodleně ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního dlužníka anebo neprodleně tuto částku vrátit zpět povinnému. Ani jedním z uvedených způsobů však by z úhrady dlužné částky povinným nemohly být dovozovány účinky, které jí exekutorka a posléze i insolvenční soud přiznal, totiž účinky řádné úhrady pohledávky oprávněnému. Za další pochybení exekutorky pak považuje stěžovatel skutečnost, že následně, bezprostředně po doručování příkazu k úhradě nákladů exekuce, došlo ze strany povinného k zahájení správních řízení o vkladových návrzích před katastrálním úřadem. Dovozuje tak, že pokud by nebyly jeho námitky zohledněny, došlo by nejen k poškození práv několikerých insolvenčních věřitelů, ale i k zásahu do práv třetích osob, pakliže by byly orgány státní správy, zejména katastrálním úřadem, dovozovány jakékoliv důsledky a účinky z napadeného usnesení. Domáhá se proto zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele a s obsahem napadeného rozhodnutí a připojených příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především připomíná svou judikaturu, v níž již mnohokrát, v souvislosti s posuzováním dodržování práva na soudní ochranu konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Rovněž připomíná, jak dává v judikatuře také opakovaně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Stejně tak tomu je ve vztahu k rozhodnutím soudního exekutora. V poměru k takovým jeho rozhodnutím, proti nimž není podle procesních předpisů přípustný opravný prostředek - jak tomu je v projednávané věci - Ústavní soud nemíní ani nemůže plnit roli odvolací instance, přezkoumávající zákonnost rozhodnutí, může se i v těchto případech zabývat pouze otázkou zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Stěžovatel sám v ústavní stížnosti blíže porušení těchto práv nekonkretizuje, pouze naznačuje, že jím popsané procesní vady "mohou naplňovat některou z kautel ústavně zaručených práv" shora označených, Ústavní soud pak sám zásah do uvedených práv nezjistil. V řízení o konkrétní ústavní stížnosti se Ústavní soud zabývá a posuzuje otázku důvodnosti tvrzení o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele v řízení, jehož byl účastníkem (§ 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V posuzovaném případě, týkajícím se exekučního řízení, se tak Ústavní soud nemohl zabývat otázkou případného dotčení práv dalších subjektů, tj. dalších insolvenčních věřitelů, jakožto účastníků odlišného - insolvenčního řízení, případně dotčením práv třetích osob, kterýžto zásah se stěžovatel ve stížnosti snaží naznačit. V této souvislosti pak Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit okolnost, plynoucí z obsahu k ústavní stížnosti připojeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. KSUL 45 INS 5652/2009 ze dne 15. 12. 2009 (jímž jmenovaný insolvenční soud zamítl návrhy věřitelů povinného na zjištění jeho úpadku pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatelů), která v dané věci není bez významu, totiž okolnost, že insolvenční řízení - z jehož existence a trvání stěžovatel dovozuje nezákonnost postupu soudní exekutorky, bylo zahájeno a vyvoláno k návrhu stěžovatele, dokládaného toutéž pohledávkou, pro jejíž vymožení bylo již dříve předmětné exekuční řízení nařízeno.

V poměru k samotnému stěžovateli k zásahu do jeho práv napadeným rozhodnutím dojít nemohlo. Pokud stěžovatel spatřuje zásah do svých práv ve zrušení zákazu dispozice s majetkem povinného, třeba poukázat na to, že za stavu, kdy, jak Ústavní soud zjistil dne 3. 3. 2010 dotazem u Krajského soudu v Ústí nad Labem, stěžovatelem vyvolané insolvenční řízení zatím nebylo pravomocně ukončeno, neboť proti zamítavému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem shora označenému byl podán opravný prostředek, o němž doposud nebylo rozhodnuto, pak omezení s nakládáním majetku povinného v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 111 insolvenčního zákona zatím trvá. Mimoto nelze pomíjet, že smyslem exekučního řízení je uspokojení pohledávky oprávněného, přitom stěžovateli v předmětném exekučním řízení, nařízeném pro uspokojení pohledávky ve výši 43.014.234,64 Kč s přísl. byla - s přihlédnutím k ustanovení § 46 odst. 4 věta prvá exekučního řádu - ze strany povinného plněna minimálně, podle údaje v napadeném usnesení, již částka ve výši 45.408.302,91 Kč. Zabývat se zjišťováním správné výše platby složené na účet exekutorky není úkolem Ústavního soudu, ostatně toto bude muset, mimo jiné, zjistit exekuční soud při rozhodování o opravném prostředku stěžovatele podaném proti dalšímu rozhodnutí exekutorky - příkazu k úhradě nákladů exekuce. Navíc třeba dodat, že pokud stěžovatel tvrdí nezákonnost postupu exekutorky, má k dispozici možnost svým podnětem vyvolat prověření zákonnosti v rámci dohledu vykonávaného ve smyslu ustanovení § 7 exekučního řádu nejen ministerstvem spravedlnosti, ale i předsedou okresního soudu, který exekutorku provedením exekuce pověřil. Pro úplnost třeba ještě k námitce o tom, že soudní rozhodnutí o nařízení předmětné exekuce není v právní moci, dodat, že i když takové usnesení není v právní moci, je ve smyslu ustanovení § 171 odst. 1, 2 o. s. ř. vykonatelné již dnem doručení.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným rozhodnutím nezjistil, a proto jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2010

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.