IV. ÚS 36/04
IV.ÚS 36/04 ze dne 20. 4. 2004

N 56/33 SbNU 73
Průtahy v soudním řízení - Městský soud v Brně

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 20. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 36/04 ve věci ústavní stížnosti Stavební firmy Š., s. r. o., proti průtahům řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 108/95.
Ústavní soud ukládá Městskému soudu v Brně, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 31 C 108/95 a aby v této věci neprodleně jednal.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2004 domáhala se stěžovatelka vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Brně pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že ve věci jím vedené pod sp. zn. 31 C 108/95 zůstane i nadále nečinný.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že řízení před shora uvedeným soudem trvá již více než 8,5 roku, aniž by bylo vydáno rozhodnutí, vytýká soudu, že jednání jsou nařizována v velkým časovým odstupem při nečinnosti soudu v mezidobí, a připomíná, že na její dotaz z 3. 12. 2003, kdy bude ve věci svoláno další jednání, obdržela odpověď, že nařízení jednání nelze v nejbližší době očekávat, načež na podanou její stížnost na průtahy obdržela 7. 1. 2004 odpověď, ze které se opět podává, že "nelze ani vyslovit předpoklad, kdy bude ve věci nařízeno jednání". V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud po vyžádání spisu nalézacího soudu vrátil tento spis uvedenému soudu co nejdříve zpět a tím zabránil tomu, aby v důsledku podané ústavní stížnosti nedošlo k průtahům dalším.

K výzvě Ústavního soudu adresované předsedkyni senátu 31 C Mgr. Z. T. sdělila tato soudkyně jakožto osoba oprávněná jednat za účastníka řízení - Městský soud v Brně [§ 30 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] - že byla předsedkyní senátu jmenována po justiční zkoušce až dne 30. 1. 2004 s tím, že senát 31 C, jenž jí byl přidělen, má v současné době 375 neskončených věcí; proto nemohla vyhovět žádosti zástupkyně žalobce o nařízení jednání a ani v době podání vyjádření k ústavní stížnosti nemohla jednání nařídit.

Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stěžovaného postupu obecného soudu, musel zvážit, zda jsou splněny všechny procení podmínky, jejichž naplnění je nezbytné k tomu, aby Ústavní soud mohl k tomuto přezkumu přistoupit.

V tomto směru bylo zjištěno, že včasná ústavní stížnost řádně zastoupené stěžovatelky nevykazuje formální vady návrhu, stěžovatelka je k jejímu podání oprávněna a Ústavní soud při konstatování své příslušnosti shledává podaný návrh přípustným.

Dlužno ovšem v této souvislosti podotknout, že podaná ústavní stížnost splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem vskutku jen formálně, neboť její obsah postrádající řádnou ústavněprávní argumentaci (s výjimkou prostého prohlášení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny) omezuje se toliko na strohé tvrzení, že v řízení před soudem prvního stupně nastaly průtahy odstranitelné toliko zásahem Ústavního soudu. Leč přes tento nedostatek zevrubnějšího zdůvodnění podaného návrhu mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání podané ústavní stížnosti, neboť je sice v souladu se svou vlastní stabilní judikaturou vázán stížnostním žádáním, nikoli však jeho odůvodněním. Ostatně vady zdůvodnění zajisté nelze přičítat samotné stěžovatelce, nýbrž spíše její právní zástupkyni, která jako advokátka v souladu se svými profesními povinnostmi (dbajíc na to, že má býti znalkyní práva a také svými podáními potvrzovat vážnost advokátského stavu) měla věnovat sepisu ústavní stížnosti podstatně pečlivější pozornost.

Za účelem ověření stěžovatelkou tvrzených okolností případu vyžádal si Ústavní soud spis Městského soudu v Brně 31 C 108/9. Spis byl Ústavnímu soudu předložen 4. 3. 2004 ve všech 5 svazcích, včetně svazku příloh a 6 dalších přílohových spisů; Ústavní soud vrátil nalézacímu soudu tyto spisy dne 6. 4. 2004. Z obsahu spisu lze ve stručnosti rekapitulovat dosavadní průběh řízení před nalézacím soudem takto:

Žalobou doručenou Městskému soudu v Brně 11. 4. 1995 domáhala se stěžovatelka proti čtyřem žalovaným fyzickým osobám - vedlejším účastníkům řízení o ústavní stížnosti - zaplacení celkem 1 230 258 Kč s příslušenstvím. Po zaplacení soudního poplatku, podání vyjádření třetím žalovaným a druhou žalovanou a řadě peripetií spojených s doručováním žaloby prvému žalovanému (ostatně problémy s doručováním tomuto žalovanému evidentně provázejí celé řízení před nalézacím soudem) a poté, kdy se uzdravila samosoudkyně, jíž byla věc podle rozvrhu práce přidělena, provedl nalézací soud od září 1997 do června 1999 devět ústních jednání (11. 9., 13. 11., 27. 11. 1997, 14. 4. , 26. 5., 3. 9., 8. 10., 1. 12. 1998 a 29. 6. 1999). Při jednání dne 26. 5. 1998 účastníci prohlásili, že nemají další návrhy na doplnění dokazování, následně však žalobce předložil v podání mimo jiné návrh, aby soud provedl znalecký posudek za účelem ocenění prací, jejichž hodnota dle něho měla představovat žalovanou částku. Tomuto návrhu nalézací soud vyhověl, až když při jednání dne 29. 6. 1999 znovu zástupkyně žalobce poukázala na to, že již 31. 7. 1998 navrhla vypracování znaleckého posudku; stalo se tak usnesením z 10. 8. 1999. Po rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávajícího výrok uvedeného usnesení o povinnosti třetího žalovaného a čtvrté žalované směřující ke složení zálohy na náklady spojené s podáním znaleckého posudku (usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 10. 1999) zaslal soud prvního stupně spis ustanovenému znalci dne 3. 1. 2000. Znalec měl podle rozhodnutí soudu posudek vypracovat ve lhůtě 90 dnů; k jeho žádostem byla lhůta prodloužena nejprve do 3. 6. 2000 a poté do 30. 9. 2000. K dotazu soudu z 31. 10. 2000 znalec sdělil soudu, že posudek odevzdá do 15. 12. 2000; ve skutečnosti byl posudek předán soudu spolu s vyúčtováním znalečného dne 12. 1. 2001. Obsáhlý znalecký posudek z větší části tvoří kromě fotokopií rozličných podkladových materiálů položkové rozpočty vypracované nikoli znalcem samotným, nýbrž přizvaným odborníkem Ing. J. P., jehož závěry znalec v závěru posudku převzal za své. Z obsahu spisu se dále podává, že znalec prohlídky objektů uskutečnil se značným časovým odstupem od převzetí spisu (5. 4. 2000, 22. 8. 2000). Po podání znaleckého posudku a poté, kdy se účastníci s jeho obsahem seznámili, zpracoval znalec podle požadavku soudu ze dne 23. 3. 2001 dodatek znaleckého posudku; soudu jej předložil 9. 5. 2001. Samosoudkyně nalézacího soudu pak (opakovaně) předvolávala k "informativnímu výslechu" prvního a třetího žalovaného. Ti se dostavili k Městskému soudu v Brně dne 20. 8. 2001; prvý žalovaný mimo jiné uvedl, že žalobce žalovanou pohledávku postoupil smlouvou z 22. 1. 2001 dalšímu subjektu a vyslovil přesvědčení, že tedy již není aktivně legitimován k vedení sporu; skutečnost uzavření předložené smlouvy o postoupení pohledávky žalobce potvrdil podáním ze dne 3. 9. 2001, přičemž však současně uvedl, že "probíhají jednání o možnosti postoupení této pohledávky zpět"; následně žalobce přípisem doručeným soudu 27. 9. 2001 sdělil, že smlouva o postoupení pohledávky byla zrušena dohodou smluvních stran. Další ústní jednání nařídil soud na den 26. 3. 2002; dostavili se toliko žalobce a třetí žalovaný spolu se svými zástupci, prvému žalovanému nebylo vykázáno doručení, ostatní žalovaní se omluvili; soud odročil jednání na 30. 4. 2004; jednání se však neuskutečnilo, neboť jej soud odročil ne neurčito za účelem zjištění pobytu prvého žalovaného. Žalobce mezitím podáním z 28. 3. 2002 změnil žalobní žádání, kteréžto podání upřesnil na základě usnesení soudu dne 22. 11. 2002. Nato se čtvrtá žalovaná a třetí žalovaný k změně návrhu žaloby vyjádřili k výzvě soudu z 6. 1. 2003, a to dne 11. 1. 2003 a 17. 1. 2003; soud nařídil 13. 6. 2003 jednání na 9. 9. 2003. Jednáno však opět nebylo, neboť po omluvě čtvrtého žalované a třetího žalovaného sdělil soud účastníkům, že jednání odročuje na neurčito.

Dne 23. 9. 2003 dotázala se právní zástupkyně žalobce přípisem soudu, kdy lze očekávat nařízení dalšího jednání; dotaz zůstal bez odpovědi. Podáním, jež bylo soudu doručeno 26. 11. 2003, znovu žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně požádal o nařízení dalšího jednání; ze spisu je patrno, že na toto podání již neodpovídala ve věci dosud činná samosoudkyně JUDr. J. K.; v přípise soudu, k němuž referát zpracovávala Mgr. Z. T., je uvedeno, že "v mezidobí došlo ke změně v osobě předsedkyně senátu a vzhledem k tomu, že nová předsedkyně senátu, jíž má být tato věc dle rozvrhu práce přidělena, dosud nebyla ani jmenována do funkce soudce, nelze nařízení jednání v nejbližší době očekávat".

Stěžovatelka pak podala (11. 12. 2003) orgánu státní správy soudu (předsedkyni Městského soudu v Brně) stížnost na průtahy v řízení shora uvedeném, v níž stručně zopakovala své výtky proti příliš pomalému postupu soudu. Na tuto stížnost reagovala místopředsedkyně Městského soudu v Brně odpovědí, ve které pouze potvrdila obsah předcházejícího sdělení Mgr. Z. T. s doplňkem, že jmenování Mgr. Z. T. soudcem se předpokládá v průběhu měsíce ledna 2004 a s podotknutím, že nelze ani vyslovit předpoklad, kdy bude ve věci nařízeno jednání, ježto příslušný senát má celkem 345 neskončených věcí; místopředsedkyně soudu přislíbila, že práci se spisem bude průběžně sledovat.

Následovalo podání ústavní stížnosti.

Kromě takto shromážděných podkladů vyžádal si Ústavní soud rozvrh práce Městského soudu v Brně pro rok 2003 a stanovisko předsedkyně Městského soudu v Brně (§ 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z těchto podkladů lze mít za prokázáno, že původně věc soudící JUDr. J. K. přešla dnem 1. 10. 2003 na stáž u Krajského soudu v Brně, přičemž k tomuto datu zůstalo v senátu 31 C nevyřízených 324 věcí, z toho 53 věcí starších tří let. Senát převzala Mgr. Z. T., která však justiční zkoušky složila až v říjnu 2003 a soudkyní byla jmenována dne 29. 1. 2004.
Podanou ústavní stížnost má Ústavní soud za opodstatněnou, a to z důvodů dále vyložených.

Průtahy v řízení nutno - dle již konstantní judikatury Ústavního soudu - považovat za tzv. jiný zásah orgánů veřejné moci do základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní zásadě přikazující, aby věc každého subjektu řízení byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, odporuje, dochází-li v průběhu konkrétního procesu k prodlevám, které nelze shledat důvodnými. Je-li tato garance zakotvena v ústavní rovině, je již tím doloženo, jakou důležitost Česká republika prohlašující se ze demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (srovnej čl. 1 odst. 1 Ústavy) řádnému vedení soudního řízení přikládá. Základním a nejvýznamnějším nástrojem ochrany principu nalézání spravedlnosti bez průtahů je pak vedení řízení v mantinelech vymezených především hlavou pátou Listiny.

Není-li stát v konkrétním sporu účastníků schopen zabezpečit řádný průběh soudního řízení, dochází v důsledku této jeho neschopnosti k faktickému odepření spravedlnosti. Důsledkem je pak nejen dlouhodobá nejistota stran sporu o tom, na čí straně se právo nachází, ale obecně i podlamování důvěry jednotlivců (fyzických i právnických osob) v to, že justice je schopna náležitě právo nalézat a chránit. Z tohoto pak vyplývá i ztráta důvěry nejen v právo samotné, ale i v demokratický stát, který, prohlašuje-li se za stát právní, je povinen zejména svým soudnictvím nalézat práva jednotlivých účastníků řízení nejen v co největší shodě s právem objektivním, ale také v přiměřeném časovém horizontu. Je-li totiž délka řízení zcela neadekvátní věci, o níž je řízení vedeno, je již tím samým spravedlnost procesu popřena.

Co je důležité pro posouzení přiměřenosti délky konkrétního řízení, judikoval Ústavní soud opakovaně [v poslední době viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 278/03, sp. zn. IV. ÚS 475/03, sp. zn. I. ÚS 543/03, sp. zn. I. ÚS 600/03, sp. zn. I. ÚS 660/03, sp. zn. II. ÚS 408/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nálezy č. 20, 7, 13, 6, 24, 18], a to i ve shodě s kritérii zakotvenými v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Na stabilní judikaturu lze v této věci odkázat.

V daném případě lze sice konstatovat, že zčásti by bylo možno přičítat průtahy, k nimž v řízení došlo, i některým postupům samotné stěžovatelky (např. tomu, že stěžovatelka v průběhu řízení postoupila žalovanou pohledávku třetímu subjektu), avšak základní důvod, pro který průtahy nastaly, jest spatřovat v postupu soudu.

Nelze především přehlédnout prodlevy týkající se ustanovení znalce a průběhu vypracování znaleckého posudku. Z obsahu spisu je patrno, že znalec byl ustanoven více než 4 roky po podání žaloby a více než 1 rok poté, kdy byl návrh na podání znaleckého posudku soudu předložen. Bylo věcí pouze soudu, aby zvážil, zda je vypracování znaleckého posudku pro věcné rozhodnutí nezbytné, avšak samo zvažování této otázky po dobu několika let je nepřiměřeně dlouhé. Stejně tak nelze tolerovat, že soud neadekvátně reagoval na prodlevy, jichž se ve své činnosti sám znalec dopustil; podvakráte jen trpně ke znalcově žádosti prodloužil lhůtu k vypracování posudku (ani takto prodloužená lhůta - jak již uvedeno - nebyla znalcem dodržena); soud nevyužil těch instrumentů právního řádu, jež mohly vést buď k odstranění průtahů znalcem vyvolaných nebo alespoň k znalcovu sankciování.

I po podání znaleckého posudku a jeho dodatku (v květnu 2001) však činnost soudu nedoznala patrnějšího zrychlení; naopak ze spisu se podává, že aktivita soudu se de facto omezila na nařizování a odročování jednání.

Po odchodu soudkyně JUDr. J. K. na stáž ke krajskému soudu zůstal pak soud ve věci nečinný zcela.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") má mimo jiné každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Postupem Městského soudu v Brně byla práva garantovaná citovanými ustanoveními Listiny a Úmluvy zasažena.

Ústavní soud je si vědom toho, že může jen stěží hodnotit, zda průtahy v řízení spočívaly v posuzované věci v subjektivních faktorech (tedy v činnosti soudkyně, jíž byla věc v souladu s rozvrhem práce přidělena) nebo ve faktorech objektivních (tedy v přetíženosti Městského soudu v Brně či v jeho nedostatečném administrativním zázemí), proto k takovému hodnocení ani nepřistupuje, když by opačný přístup byl navíc zcela nedůležitý pro vlastní jeho rozhodnutí; je totiž irelevantní, došlo-li z hlediska zásahu státní moci do práva stěžovatelky na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) z důvodu majícího podklad v tom či onom faktoru; relevantní je toliko fakt, zda k tomuto zásahu došlo či nikoli; o pozitivní odpovědi nemá Ústavní soud naprosto žádný důvod pochybovat.

V dané věci Ústavní soud nepřehlíží, že soudkyni Mgr. Z. T., jíž byla věc přidělena spolu s dalšími 375 případy dne 29. 1. 2004, zjevně nelze vytýkat, že by ve vyřizování této věci pochybila. Obecně pak bez opodstatnění není ani úvaha, že přijatým nálezem Ústavního soudu dochází k zásahu ve svých důsledcích nesystémovému, neboť v důsledku něho bude věc stěžovatelky a vedlejších účastníků řešena přednostně, a tedy na úkor vyřízení ostatních věcí soudkyní Mgr. Z. T. rozhodovaných. Ústavní soud bez ohledu na uvedené okolnosti nemůže však rezignovat na využití jediného prostředku, kterým k odstranění protiústavního odpírání práva na spravedlivý proces z hlediska jeho rychlosti ve své pravomoci disponuje, tedy k tomu, aby nařídil soudu v zásazích do základního práva stěžovatelky nepokračovat. Ve věci totiž primárně nejde o činnost či nečinnost konkrétního soudu (soudkyně), ale také o apel Ústavního soudu na stát, aby organizoval svou justici způsobem, jenž povede k respektování principů ústavně zakotvených. I v tomto směru možno odkázat na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu [viz např. sp. zn. IV. ÚS 55/94, sp. zn. IV. ÚS 466/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 42; svazek 10, nález č. 38) i nálezy shora citované].

Ústavní soud tedy uzavírá, že z vyložených důvodů dospěl k závěru o tom, že opodstatněné ústavní stížnosti jest výrokem tohoto nálezu nutno vyhovět podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, takže podle § 82 odst. 3 písm. b) téhož zákona uložil Městskému soudu v Brně, aby v průtazích řízení vedeného pod sp. zn. 31 C 108/95 nepokračoval a ve věci neprodleně jednal.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.