IV. ÚS 3596/16
IV.ÚS 3596/16 ze dne 13. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. S., právně zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, se sídlem Divadelní 4, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016 č. j. 6 Tdo 951/2016-23, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2016 č. j. 6 To 25/2016-431 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 48 T 134/2014-413, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 31. října 2016, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Proti T. S. bylo u Okresního soudu ve Zlíně vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 48 T 134/2014. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 48 T 134/2014-413 byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti ve vymezených oborech na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému Pavlu Dvořákovi náhradu škody ve výši 50.000,- Kč.

Tohoto jednání se měl obviněný dopustit (zkráceně řečeno) tím, že vylákal z poškozeného Pavla Dvořáka finanční prostředky ve výši 50.000,- Kč se slibem, že zajistí vypracování ekonomické rozvahy pro získání dotací z Evropské unie do konce dubna 2013, což neučinil a peníze použil pro svou vlastní potřebu.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. března 2016 č. j. 6 To 25/2016-431 odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.

Dovolání obviněného bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016 č. j. 6 Tdo 951/2016-23.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává, stejně jako v předchozím trestním řízení, na tvrzení, že se trestného činu nedopustil, nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť se nepodařilo prokázat subjektivní stránku trestného činu. Má za to, že byla porušena zásada presumpce neviny a soudy nesprávně hodnotily ustanovení závazkového práva.

Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces. Konkrétně obecným soudům vytýká, že nevyslechly svědka Vasyla Rosokha, který měl jednat za společnost NOPROTO s. r. o.
IV.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V projednávaném případě Ústavní soud žádný důvod pro svůj kasační zásah neshledal. Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že taková námitka by mohla vést ke zrušení rozhodnutí trestních soudů toliko tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím by došlo i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].

Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.

V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje stejné námitky, které již byly uplatněny obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11, odst. 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud odpovídajícím způsobem odůvodnil, proč návrhy stěžovatele na doplnění dokazování neakceptoval a považoval je za nadbytečné. Pro úplnost se sluší podotknout, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odůvodní a z provedených důkazů, jako tomu bylo v dané věci, je možno učinit věrohodný závěr o vině stěžovatele a navrhovaný důkaz by byl nadbytečný.

V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.

Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal žádná závažná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.

Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.