IV. ÚS 358/04
IV.ÚS 358/04 ze dne 2. 11. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti V. D., zastoupené JUDr. R. R advokátem proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 6 To 81/2004, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 3 T 72/2002,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. 10. 2004 a doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2004 brojí stěžovatelka proti rozhodnutím obecných soudů blíže specifikovaným v záhlaví.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, bylo pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně rozhodnuto o zproštění obžaloby JUDr. Ing. S. pro skutek spočívající v tom, že jako předseda představenstva společnosti S.-T.-T., a. s. dal pokyn k odvozu a likvidaci osobního vozidla zn. Porsche 928S, které po dopravní nehodě bylo jako nepojízdné uloženo v objektu uvedené společnosti, přičemž pokyn byl realizován bez souhlasu majitelky (nyní v procesním postavení stěžovatelky) osobního vozu, čímž majitelce vznikla škoda nejméně ve výši 38.600 Kč. Tímto jednáním měl obžalovaný podle obžaloby spáchat trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatelka současně byla v napadeném rozsudku odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle ust. § 229 odst. 3 trestního řádu.

Stěžovatelka napadla tento rozsudek odvoláním, které Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, napadeným usnesením zamítl s tím, že odvolání podala osoba neoprávněná, neboť výrok podle § 229 odst. 3 trestního řádu je výrokem obligatorním pro případ, je-li obžalovaný zproštěn obžaloby, přičemž o náhradě škody může být rozhodnuto toliko tehdy, je-li rozsudek odsuzující.

Stěžovatelka proti oběma napadeným rozhodnutím namítla, že jí obecné soudy odňaly možnost projednání nároku na náhradu škody v její přítomnosti a odňaly jí právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Vzhledem k tomu, že byla jednáním obžalovaného poškozena, a to ve větším rozsahu než jak je uvedeno v rozsudku, chtěla stěžovatelka jako poškozená uplatňovat nárok na náhradu škody v trestním řízení, kterého se chtěla aktivně účastnit. Okresní soud ve Zlíně však konal hlavní líčení v její nepřítomnosti, ačkoliv stěžovatelce nejprve doručil vyrozumění o hlavním líčení a následně jí doručil sdělení, že z časových důvodů se její předvolání k hlavnímu líčení ruší a o dalším postupu bude vyrozuměna.

Stěžovatelka uvedla, že takovým postupem jí bylo znemožněno činit návrhy na doplnění dokazování, účastnit se hlavního líčení a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Tímto byla podle stěžovatelky porušena zásada rovných zbraní v trestním řízení, a proto stěžovatelka napadla zprošťující rozsudek odvoláním, o němž bylo rozhodnuto způsobem uvedeným shora.

Stěžovatelka se proto domnívá, že obecnými soudy byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a s ohledem na to navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud po zvážení všech skutečností uváděných stěžovatelkou a poté, co se seznámil rovněž s obsahem napadených rozhodnutí (včetně rozhodnutí nalézacího soudu, které stěžovatelka k ústavní stížnosti nepřiložila a které si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu ve Zlíně), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje toliko subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce, který lze uplatnit pouze v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem.

Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání.

Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Adhezní řízení představuje ve vztahu k trestnímu řízení toliko akcesorický prostředek k uplatnění práv poškozeného, z čehož vyplývá závislost rozhodnutí o náhradě škody na meritorním rozhodnutí o vině. Rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení proto musí vždy sledovat osud trestního řízení a odpovídat meritornímu výroku o vině. V daném případě je třeba rovněž zdůraznit, že jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 148/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 31, usn. č. 19, str. 327).

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již také traktoval, že vztah trestní odpovědnosti je vztahem veřejnoprávním, kde na jedné straně vystupuje stát zastoupený veřejnou obžalobou (státním zastupitelstvím) a na druhé straně stojí obžalovaný. Nelze proto dovozovat, že by ostatním jednotlivcům, a to i v procesním postavení poškozených, právní řád přiznával právo na trestní stíhání, které by dokonce mělo požívat ústavněprávní ochrany. Poškozený v trestním řízení, byť by se ho jednání, za které byl případný pachatel obžalován, citelně dotýkalo, se proto svou samostatnou procesní aktivitou nemůže domáhat změny výroku soudu o vině. Taková část výroku soudu je vždy v dispozici toliko státního zástupce nebo obžalovaného a od tohoto výroku se odvíjí i postavení poškozeného.

Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka svým přistoupením k trestnímu řízení a dalšími procesními aktivitami včetně podání ústavní stížnosti sledovala ochranu svých majetkových práv, konkrétně přiznání nároku na náhradu škody, která jí jednáním obžalovaného vznikla. Vzhledem k tomu, že obžalovaný byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně zproštěn obžaloby, byla stěžovatelka v procesním postavení poškozené odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

Nalézací soud nemohl podle Ústavního soudu zvolit jiný postup, když - jak uvedeno shora - posouzení nároku na náhradu škody v adhezním řízení je toliko akcesorické ve vztahu k rozhodování soudu o trestněprávní odpovědnosti obžalovaného, tedy o vině a trestu. Jestliže dospěl k závěru, že skutek, jehož se měl obžalovaný dopustit, není trestným činem, nezbylo než stěžovatelku pouze odkázat na uplatňování nároku cestou občanskoprávní.

Pokud stěžovatelka jako poškozená v trestním řízení sledovala ochranu a zajištění svých majetkových práv, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpala procesní prostředky občanskoprávní, které jí právní řád k ochraně těchto práv poskytuje.

Ústavní soud k tomu na okraj uvádí, že takové prostředky považuje z hlediska procesního postavení stěžovatelky a z hlediska toho, co stěžovatelka primárně sleduje (tj. ochranu majetkového práva) za jediné efektivní. I kdyby totiž Ústavní soud neshledal ústavní stížnost nepřípustnou, byl by v řízení o ústavní stížnosti pravomocným výrokem obecných soudů o zproštění obžaloby vázán. Pokud by pak dokonce napadená rozhodnutí v rozsahu, který se dotýká práv stěžovatelky (tj. výrok o náhradě nákladů), zrušil, nikterak by tím postavení stěžovatelky nezměnil, neboť obecný soud by ji mohl opět pouze odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2004

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.