IV. ÚS 3574/11
IV.ÚS 3574/11 ze dne 1. 11. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů I. H. a M. V., zastoupených JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, PhD., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Bašty 8, směřující proti výrokům IV. a VI. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 462/2009-335 ze dne 4. října 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na zásah do svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na legitimní očekávání a ochranu majetku garantovaného č. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práva základních svobod domáhali zrušení v záhlaví citovaných nákladových výroků rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 50 C 73/2008 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 50 C 73/2008-174 ze dne 5. června 2009 k žalobě stěžovatelů zrušil spoluvlastnictví stěžovatelů a R. V., J. V. a J. V. (dále jen "žalovaní") k budově č. p. X postavené na pozemku p.č. XX a pozemku p.č. XX, vše v obci B., k.ú. Žabovřesky (výrok I.), uvedený dům a pozemek přikázal do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů (výrok II.), každému ze stěžovatelů uložil zaplatit každému ze žalovaných náhradu za spoluvlastnický podíl ve výši 508.333,33 Kč (výrok III. - VIII.), žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na znalečném částku 17.953,- Kč (výrok IX.) a dále žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelům k jejich ruce společné a nerozdílné náhradu nákladů řízení ve výši 157.667,08 Kč. (výrok X.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 17 Co 462/2009-335 ze dne 4. října 2011 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výrocích III. - VIII. změnil tak, že každému ze stěžovatelů uložil zaplatit každému ze žalovaných náhradu za spoluvlastnický podíl ve výši 558.333,33 Kč (výrok II.), ve výroku IX. změnil tak, že uložil stěžovatelům společně a nerozdílně zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na znalečném částku 8.976,50 Kč a že žalovaným též uložil společně a nerozdílně zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na znalečném částku 8.976,50 Kč (výrok III.), ve výroku X. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), stěžovatelům uložil společně a nerozdílně zaplatit České republice - Krajskému soudu v Brně na znalečném částku 5.575,- Kč a žalovaným též uložil společně a nerozdílně zaplatit České republice - Krajskému soudu v Brně na znalečném částku 5.575,- Kč (výrok V.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení bylo souladné s aktuální judikaturou, a to s rozhodnutím sp. zn. 12 Co 541/2000, podle kterého: "Také v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze účastníku, který měl ve věci plný (částečný) úspěch, přiznat náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 až 3 OSŘ, pokud výjimečně nejsou dány podmínky pro aplikaci ust. § 150 OSŘ, příp. ust. § 143 OSŘ.". Stěžovatelé tvrdí, že na toto rozhodnutí krajský soud upozorňovali, avšak ten přes to rozhodl v rozporu s ním, přičemž tento rozpor v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil. To je pak podle stěžovatelů v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03.

Krajský soud v Brně své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil podle stěžovatelů tím, že odkázal na odůvodnění výroků o úhradě znalečného - tedy na to, že je obtížné hovořit o úspěchu či neúspěchu toho kterého účastníka řízení. Toto rozhodnutí však není dle názoru stěžovatelů správné, a to z důvodů, které stěžovatelé blíže rozvedli. Zejména uvedli, že žalovaní neměli zájem věc vyřešit mimosoudně, a stěžovatelům proto nezbylo, než věc řešit soudní cestou, přičemž s tímto řešením jsou spojeny nemalé náklady soudního řízení. Stěžovatelé navíc žalovaným navrhovali stejný typ vypořádání a o několik procent vyšší náhradu za spoluvlastnický podíl, než byla skutečně přisouzena. Proto ke sporu nemuselo vůbec dojít a stěžovatelé náklady soudního řízení vynaložili zbytečně. Žalovaní navíc ve sporu nebyli se svými návrhy úspěšní. Dále podle stěžovatelů nebyly dodrženy požadavky vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 414/10, když šlo podle stěžovatelů o obdobný případ. Jestliže krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatelů, šlo proto o rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, protiústavně zasahující do legitimního očekávání stěžovatelů.

Stěžovatelé konečně uvádějí, že zásah do jejich základních práv rozhodně není nepodstatný, a to s ohledem na jejich sociální situaci a výši náhrady nákladů řízení, která činila na prvním stupni částku 157.667,08 Kč a na stupni druhém 164.868,- Kč.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované nákladové výroky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Tak tomu bude zejména v případech, kdy rozhodnutí obecných soudů jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Ústavní soud dále podotýká, že k otázce náhrady nákladů řízení se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem k této povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se pak silněji než jinde uplatňuje zásada, že kasační zásah Ústavního soudu může vyvolat opravdu pouze výrazný exces obecného soudu.

Žádný důvod, který by byl způsobilý vyvolat kasační zásah Ústavního soudu, a to ani svévolná aplikace normy podústavního práva obecným soudem či (extrémní) rozpor s principy spravedlnosti, však Ústavním soudem zjištěn nebyl. Důvody, pro které Krajský soud v Brně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, v odůvodnění svého rozhodnutí logicky a též dostatečně vysvětluje. Ústavní soud tak jeho rozhodnutí považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, přičemž ústavní stížnost je podle náhledu Ústavního soudu především polemikou se závěry obecného soudu.

Ačkoli se krajský soud nevypořádal se stěžovatelem citovaným rozhodnutím sp. zn. 12 Co 541/2000, nepovažuje toto pochybení Ústavní soud za zásadní, a to především proto, že tento odkaz je z hlediska rozhodnutí krajského soudu nepřípadný. Jeho stěžovatelem citovaná pasáž totiž dopadá na situaci, v níž soud při rozhodování o nákladech řízení dospěje k závěru o plném úspěchu některého z účastníků. V projednávaném případě však krajský soud k závěru o plném úspěchu stěžovatelů nedospěl. Nepřípadný je též odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 414/10. Tímto nálezem především bylo rozhodováno věci, v níž bylo aplikováno ust. § 150 OSŘ, které v projednávané věci však aplikováno nebylo. Důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu pak byla ta skutečnost, že stěžovatel neměl možnost se k odvolání protistrany a k eventuální aplikaci tohoto ustanovení vyjádřit. V projednávané věci navíc stěžovatel měl v odvolacím řízení dostatečný prostor vznášet své argumenty týkající se rozhodnutí o nákladech řízení a taktéž tak učinil.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.