IV. ÚS 3553/12
IV.ÚS 3553/12 ze dne 8. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti pana S. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Zdeňkem Koschinem, Štefánikova 48, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 12 To 183/2012, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s žádostí o projednání mimo pořadí, a to podle ustanovení § 71d zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže, za což byl odsouzen k trestu odnětí v délce trvání šesti let. Ve svém návrhu stěžovatel uvádí, že se jednání kladenému mu za vinu, tj. napadení obsluhy Military baru v Kutné hoře a následného odcizení bankovky v nezjištěné hodnotě, nedopustil. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně zcela ignoroval výslech P. Č. a D. Č. Obecné soudy se náležitě též nevěnovaly argumentaci stěžovatele stran časového vymezení spáchaného trestného činu. V řízení před obecnými soudy nebyla náležitě zjištěna výše odcizené částky. Odvolací soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel je romské národnosti a domnívá se, že byl v řízení před obecnými soudy diskriminován.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Namítá-li stěžovatel, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku s takovými důkazy vypořádal. Krajský soud se vypořádal jak s výpovědí svědků Č., jakož i s navrženým a neprovedeným důkazem znaleckým posudkem na zjištění množství alkoholu v krvi stěžovatele. Odvolací soud v souvislosti s dokazováním poukázal na to, že nalézací soud při hodnocení věrohodnosti výpovědi stěžovatele přihlédl též k tomu, že obsah výpovědi stěžovatele se v průběhu vyšetřování vyvíjel, a to od pozice, že si nic nepamatuje až k přesnému popisu výše uvedeného jednání. Co se týče konkretizace odcizené částky, sám odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatuje, že v této části nemohl s rozsudkem soudu prvního stupně souhlasit. Námitku diskriminace v rámci proběhlého trestního řízení pak považuje Ústavní soud za bezpředmětnou, protože stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, na jejímž základě by bylo lze dospět k závěru, že kvůli jeho romskému původu jsou některá jeho práva krácena či jakkoli opomíjena.

Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.