IV. ÚS 3552/13
IV.ÚS 3552/13 ze dne 13. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Trojdům, se sídlem v Praze 10, Káranská 340/30, zastoupeného Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 17, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 286/2013-224 ze dne 10. září 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení principu zaručeného čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Nymburce rozsudkem č. j. 212 C 34/2012-183 ze dne 20. března 2013 uložil druhé žalované Evě Janečkové (dále jen "druhá žalovaná") zaplatit stěžovateli částku 92.654,42 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu v části, kterou se stěžovatel domáhal na první žalované Iloně Otradovské (dále jen "první žalovaná"), aby mu společně a nerozdílně se druhou žalovanou zaplatila částku 92.654,42 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.), uložil druhé žalované zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 38.403,60 Kč (výrok III.) a stěžovateli uložil zaplatit první žalované náklady řízení ve výši 27.630,- Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele a 2. žalované Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 286/2013-224 ze dne 10. září 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žaloba proti druhé žalované se zamítá (výrok I.), rozhodl, že stěžovatel je povinen první žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně zaplatit částku 19.039,- Kč (výrok II.), uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 39.485,59 Kč (výrok III.) a dále uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované na nákladech odvolacího řízení částku 15.543,66 Kč (výrok IV.).
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Zákon o Ústavním soudu v ust. § 72 odst. 3 stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Ústavní stížnost je podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

Ústavní soud zjistil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě (vedle ústavní stížnosti) dovolání, které směřuje proti všem výrokům tohoto rozhodnutí a o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

Ústavní soud dospěl k závěru, a odpovídá tomu i poučení uvedené v rozhodnutí odvolacího soudu, že proti výroku I. tohoto rozhodnutí je dovolání přípustné. Ačkoli Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat samotné napadené výroky o nákladech řízení, nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí Krajského soudu v Praze o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a druhou žalovanou považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatele v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorických nákladových výroků (výroky III. a IV.) a nové rozhodnutí o nákladech řízení (§§ 243e odst. 2 a 243g odst. 1 o.s.ř.).

Jestliže by tedy nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti výrokům I., III. a IV. napadeného rozhodnutí, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatele vyhověl, stal by se případný nález Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o výrocích I., III. a IV. napadeného rozhodnutí, zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně.

Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele proti výrokům I., III. a IV. napadeného rozhodnutí tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemůže a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Nezbývá tak než uzavřít, že ústavní stížnost stěžovatele směřující výrokům I., III. a IV. napadeného rozhodnutí je nepřípustná. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť ten může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž mu s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k výrokům I., III. a IV. rozhodnutí soudu odvolacího.

Ústavní soud následně přezkoumal zbývající výrok II. napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel stran tohoto výroku namítá, že odvolací soud pochybil, když v rámci svého rozhodnutí uvedl, že odvolání stěžovatele do výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Nymburce není důvodné, přestože opak byl pravdou. Stěžovatel byl podle ústavní stížnosti v této části odvolání zcela úspěšný, neboť na základě odvolání do uvedeného výroku odvolací soud snížil výši náhrady nákladů přisouzených první žalované téměř o třetinu. Přesto se podle stěžovatele tato skutečnost nijak v přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli v odvolacím řízení vůči první žalované neprojevila.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Pokud jde o úspěch stěžovatele a první žalované v odvolacím řízení stran nákladů přiznaných první žalované před soudem prvního stupně proti stěžovateli, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatel v odvolání požadoval, aby první žalované náklady řízení (vzhledem k blíže rozvedeným důvodům hodným zvláštního zřetele) nebyly přiznány. Tomuto jeho požadavku odvolací soud nevyhověl, pouze tyto náklady namísto dle Ústavním soudem zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. (jak to učinil soud prvního stupně) stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Za těchto okolností Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že byl stran nákladů řízení přisouzených první žalované v odvolání zcela úspěšný.

Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavní soud ve skutečnosti, že se snížení výše nákladů řízení přiznaných první žalované za řízení před soudem prvního stupně o téměř jednu třetinu odvolacím soudem (z důvodu popsaného výše) nijak neprojevilo v přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli v odvolacím řízení vůči první žalované, žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele vyžadující kasační zásah Ústavního soudu neshledal.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) a podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části jako nepřípustnou a z části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2014

Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.